Ilustrační foto

Aneb jak Citrátová zase o kus pokrytectví přišla...

Sedím si takhle, listuju blogy na iDnesu, sbírám bloggery. Došla jsem až k Manželčině blogu (www adresa odeditována, aby neporušovala pravidla) a čtu si. Výborná paňa, skvělý nadhled, má svůj život, umí o něm napsat, představit svůj pohled na věc a hlavně, nikomu nic nenutí. Oproti některým militantním blogotvůrcům propagujícím ekologii / agresivní soucit / libovolné náboženství / diety / životní styl je to příjemná změna.

Sedím si a čtu si a přepadla mě myšlenka: "Oni mají úplně normální život. Úplně normální rodinu. Se všemi výhrami i prohrami, se vším juchů a ouvej. Oni jsou jako my."

A proč by nebyli, že? Akorát Choť (termitus pechmikus se mi líbí, a navíc je zažitý) je z afrického kontinentu a z opačné strany barevného spektra, než já. A Manželka vyznává jiné náboženství než já.

Tak proč mě, hergotkrucinál, jejich normálnost tak strašně praštila mezi oči? Co jsem čekala?

A proč zrovna mě? Vždyť bych, alespoň dle svého vlastního přesvědčení, měla být dokonale tolerantní a bez předsudků. Zvlášť já, když jsem dostávala hodně dlouho zatopeno za to, že jsem si dovolila narodit se nevhodným rodičům.

Kde se to ve mně vzalo, to překvapení, že i když jsou vlastně tak jiný, že jsou stejný? Proč jsem vlastně tak překvapená?

Dnes v noci jsem dlouho ležela v posteli a přemýšlela.

To, že nejsem tolerantní k mnoha věcem, to jsem o sobě věděla. Ale fandila jsem si, že mám méně předsudků než ostatní. Tak kde se vzalo to náhlé poznání o tom, že nejsou jiní?

Bylo mi ze sebe šoufl. Připadala jsem si jako největší pokrytec. JE mi z toho šoufl.

Ale aspoň jsem si díky tomu úžasnému blogu uvědomila, že opravdu rozděluju lidi na Oni a My. A těch "Oni" je v mé hlavě ještě rozděleno na spoustu kategorií. Už si alespoň nepředstírám, že předsudky nemám.

Je mi jasné, že svět není kvíteček růžový, že se člověk nezavděčí všem (a všichni jemu) a že jsou hodní lidé i parchanti mezi všema demografickýma skupinama. Nesnažím se spojit všechny a všechno v jeden celek a nenutím nikoho, aby měl rád skupinu, ke které cítí nedůvěru.

Koneckonců, po půl roce práce v azyláku se taky vždycky zamyslím, když slyším o chudácích bezdomovcích Romech a po tom, co mě několik týpků tmavě hnědé až černé pleti obtěžovalo v MHD, taky si na ně dávám majzla a pro jistotu nasazuji agresivní ignoraci. Ženský ani děti ani týpci s doprovodem mi nevadí - zato single chlápci mi vždycky rozblikají radar jak vánoční světýlka. Pozor, nebezpečí.

Ale řekla bych, že teď jsem o něco připravenější se něco dozvědět o další skupině lidí na téhle planetě. A za to jsem Manželce velmi, velmi vděčná.