...nervy vám uklidní...

Pan Suchý byl buď strašně naivní a v životě kočku neměl, nebo byl strašně zlomyslný a nechtěl v tom být sám :-)

Já jsem odjakživa kočková - psi jsou určitě užitečná a/nebo roztomilá zviřátka, ale tak nějak se nevyžívám ve venčení a ve sbírání hovínek, což bych v naší české metropoli musela s psíkem podstupovat, to už vůbec ne.

Kočky jsou strašně zákeřné bytosti. K jejich lepšímu pochopení doporučuju proštudovat knihu Nefalšovaná kočka, protože tam je o nich všechno.

Když si člověk pořídí kočičku, přinese si domů roztomilou chlupatou kuličku, ze které trčí na jednu stranu srandovní ocásek a na druhé straně to má velká roztomilá očička a hlavně ouška! Nesmíme zapomínat na ouška!

Velmi brzo zakočičený člověk zjistí, že kromě roztomilosti a výkonného předoucího motůrku, je jeho nový souputník životem (u nás se vžilo označení "chlupóza", to podle slova diagnóza) rovněž vlastníkem sady ostrých drápků, výkonné trávicí soustavy, velmi výkonných hlasivek, příručky "Škodičem snadno a rychle", návodu "Roztomilost v akci" následovaného druhým dílem "Nevinnost v akci", pořádné dávky škodolibosti, a vlastně vůbec celého všehomíra s obzvláštním důrazem na vlastnění "svých" lidí.

U nás jsou zakočkovaní snad všichni, nebo na tom alespoň intenzivně pracujeme.

My máme dva exempláře, jeden pózuje s manželem na fotkách nazvaných PC teror. Kdo má doma kočku a počítač, chápe. Kdo ne, musí zažít, aby pochopil. Kožešinový spořič obrazovky, popřípadě laškovné přeběhnutí po klávesnici zakončené stisknutím Enteru, lovení myši nebo spaní na větráku, to všechno jsou oblíbené kratochvíle. Ano, zapomněla jsem na útoky na řvoucí tiskárnu, žvýkání papíru, kradení kancelářských sponek, shazování (nejlépe pečlivě srovnaných) hromádek papírů ze stolu a další záslužné činnosti.

Chtěli jsme kočičku na mazlení. Kočička si oblíbila mamku natolik, že z ní odmítá slézt a tráví na ní veškeré volné chvíle. Občas na ní dohání i povinný spánek. Mamka se obvykle tváří dost zoufale, ale roztomilost živočichova mu zaručuje mnoho klidných a pohodlných chvilek, než je odložen někam na křeslo (načež se trochu dospí, protáhne se a jde se uvelebit zase někam na mamku, která začíná brečet).

Kočička téměř za všech okolností trhá všem ostatním ruce už za to, že se opovážili jen pomyslet na to, že by ji mohli zvednout do náruče. Vyjímkou jsou stavy, kdy mamka není k dispozici (služební cesta, pracovní schůzky, a pod.) a je potřeba urychleně vyhledat náhradu, a pak když přijde na návštěvu někdo v tmavém oblečení (kočka je čistě bílá).

Chtěli jsme kocourka na mazlení. Kocourek je gurmán, který spase téměř neomezené množství potravy, a když začne prosvítat skrz granule dno misky, jedná se o katastrofu minimálně celonárodního charakteru. Kocour zapojuje své pěvecké schopnosti a obdařuje "své" lidi spoustou lásky a porozumění, načež je nenápadně směřuje ke své misce.

Kocourek je velmi mazlivý a rád si povídá. Vyžaduje také spoustu drbání a pozornosti, ovšem pozor, nesmí se zvednout. Pak se těch osm kilo dobře živeného zvířete začne zmítat v zoufalém break dance kříženém s imitací chobotnice a člověku nezbývá, než ho někde upustit.

Rozvalování se uprostřed přístupové cesty, snaha o čumění pod nůž na prkýnko (aby pak vydobyté maso nežraly ani jedna) a otírání se o nohy při postávání u něčeho horkého na sporáku budiž pak zlatým hřebem veškeré kočičí produkce.

Drtivá většina koček má nějakou úchylku.

Naše milují olivy a celer - mazlí se s nimi tak, až to vypadá, že je svádějí - a s  velkou oblibou žerou piškoty. Kulaté dětské. Má první kočka s oblibou konzumovala sterilovaný hrášek a peršan našich kamarádů si velmi rád hraje s cherry rajčátkem, které koulí po talíři sem a tam.

Max od svědkové je vánočkodlak, žvýkač igelitek a trestá vysoce agresivní rohlíky (to jest všechny) jejich zakousnutím a postupným a potupným rozmetáním po obýváku. Max také rád svačí provázky a kabely. Když tuhle zakousl jeden pod proudem (nabíječka k mobilu), vytrestal ho asi za půl hodiny tím, že ho alespoň zmlátil packou, když už se nedal pořádně kousnout...

Max je také jediný mně známý kocour, který myši nezabíjí zakousnutím nebo ufackováním, leč utopením v misce na vodu. Myslete si o tom, co chcete, my si myslíme, že je blonďatej...

Náš kocour zase považuje za veřejného nepřítele číslo jedna roličky s toaleťákem. Máme několik velmi vkusně perforovaných. Přemýšlím o založení muzea.

O kočkách a provázkách bylo napsáno mnoho a ještě víc. Zkuste před člověkem s chlupózou zmínit balení dárků, například vánočních...

Pády koček na člověka odkudkoliv jsou také vděčným tématem. Mně takhle naše princezna ještě jako kotě přistála na obličeji z výšky několika metrů. Naštěstí byla většina drápanců pod vlasy, jinak bych asi vypadala jako po setkání s Noční můrou z Elm Street.

Kamarádky kočka Miki si zase s oblibou pochutnává na čemkoliv - hlavně, když to může žrát přímo z hrnce. Čekáme, kdy se objeví zpráva, že do nějakého toho hrnce zahučela a jen doufáme, že bude v tu chvíli vychladlý...

Další kamarádka má taky dvě kočičky. Jednou při návštěvě (jí a koček) u rodičů zpozorovala, že zatímco se jedna z nich tváří jako naprosto nevinný kožešinový límec jejího otce, natahuje v nestřeženém okamžiku tlapku a upíjí mu zelený čaj.

Naše kočky pijí čaj taky. I silný černý s citronem. A kafe. I turka. A co nepijí, v tom si alespoň viditelně a obřadně vymáchají tlapy s pohledem "Tak ty sis chtěl dát vodu se šťávou? Cha!"

Nutno taky dodat, že od chvíle, kdy manžel prvně vkročil do bytu, přišly si ho obě kočky prohlídnout a rozhodly se, že jeho se budou bát. Je velmi dobře znát, že se ho ve skutečnosti nebojí ani náhodou a jedná se spíš o hru. Kterou on s nima s nadšením hraje. Pozorovat ho, jak lítá za zvířaty, dělá na ně vetřelce a prská u toho patří pro změnu k mým oblíbeným kratochvílím.

Je také známým faktem, že člověk se časem začne podobat zvířeti, se kterým žije. I já s manželem na sebe pomroukáváme a dokážeme mít několikaminutové dialogy složené z "mou", "mrrr" a "mňa"...

Ovšem, když vám chlupózní člověk bude tvrdit, že kočky rozumí lidské řeči, neušklíbejte se.

Je to skoro rok, co se máti vypravila na necelé dva týdny do zahraničí a chlupózy zůstaly nám. Poté, co nás už čtvrtý den v kuse budily škrabáním na dveře, dožadovaly se povinné dávky mazlení, přičemž chlupóza bílá mířila neomylně za manželem, který je člověk převážně psí, rozohnil se můj nebohý choť (v té době ještě budoucí) a měl asi dvacetiminutový monolog na téma, že kočky jsou příliš panovačné a vyžadují příliš mnoho pozornosti a že psi jsou daleko samostatnější a zdaleka tolik neotravují.

Měl si dát bacha.

Jen co odešel do práce, pokusil se kocour zlikvidovat jeho oblíbený šplhavník (taková ta oblíbená kancelářská popínavka) tím, že se přes něj přeplazil nahoru na skříň. Povedlo se mu to napůl - jeden ze dvou šlahounů uhynul, druhý se těší velmi dobrému zdraví doteď.

Skoky na skříň a ze skříně se oběma chlupózám povedla likvidace asi dvou nebo tří CDček. Manželových, jak jinak.

A když se pak vrátil z práce a měl chvíli čas, než musel letět na zkoušku, takže si lehnul, vyšplhala kočka na skříň u postele, pečlivě zamířila a neméně pečlivě se pozvracela...

No, až na postel se netrefila, ale povedlo se jí ohodit skoro všechny papíry z pracáku a taky tu velkou kytici, co jsem dostala k Valentýnu... Nechápala jsem, kde se to v tom tříkilovém tělíčku vzalo.

PS: Já jsem den před Vánoci řekla Maxovi, že se tváří jako dementní mrož (lidé, co čtou pravidelně Garfielda, mě chápou). Ještě pořád se mnou nemluví... :-)