A laviny. Hlavně ty laviny.

Všichni jsme měli včera možnost si přečíst, jak v Čechách padá ze střech sníh a led a ohrožuje chodce. A taky, jak rampouch rozbil někomu z Ostravy hlavu. No, my máme tady v ulici obdobu minového pole, akorát směrově obrácenou - nikdy nevíme, co nám sletí na hlavu.

V naší ulici a v našem bloku je myslím jeden jediný dům, jehož majitelé nešetřili a objednali firmu na výškové práce. Díky tomu jsem mohla z okna několik hodin sledovat maníka s lopatou, zednickou lopatkou a kladívkem, an, jištěn horolezeckým lanem, šplhá po střeše a shazuje dolů sníh, načež slézá k okapu, lopatkou a kladívkem odsekává z okapu půlmetrové bloky zledovatělého sněhu, vytahuje je z roury a hází je dolů. To aby nešly dolů samy i s tím okapem.

Samozřejmě, že měli dole postavené zábrany s nápisem "práce na střeše, choďte jinudy" nebo něco v tom duchu, to abyste si nemysleli, že to házeli na chodce.

No, ale to byl snad opravdu jediný barák. Zbytek má sněhovou peřinu, a po včerejším odtátí hlavně moooc pěkné převisy.

Manžel mě včera ani nepustil ven, aby mi něco nespadlo na hlavu. Zúročil leta na chatě uprostřed Vysočiny a prohlásil, že to fakt nestojí za to. A měl pravdu.

Kromě pozorování maníka na střeše jsme totiž taky pozorovali z oken sněhopády a laviny, které se hrnuly ze střech do ulice. Moc pěknej rachot - a ve mně byla malá dušička. Tohle je totiž přírodní síla, a tu já respektuju.

O něco méně už respektuju majitele našeho baráku, kterým je evidentně jedno, jestli to někoho před jejich majetkem rozpleskne nebo ne. A podle toho rachotu bych se nedivila, kdyby to sem tam s sebou vzalo kousek střechy...

Ven jsme vylezli až kolem šesté večer. Bylo načase navštívit naši oblíbenou počítačovou prodejnu a trochu potýrat prodavače. Už si zvykli, že jim tam chodíme s různými bizarními prosbami a dnešek nebyl vyjímkou. O to víc si vždycky pokecáme.

Následovalo vyloupení Žabky. Máme sice za rohem Alberta, ale já tam strašně nerada chodím. Většina věcí je tam totiž "Ahold Kvalita" a to si, bohužel z vlastní zkušenosti, překládám jako "pěkný šméčko".

Pro pečivo, maso a uzeniny stejně chodím raději naproti k řezníkovi, který má na skladě i mraženou zeleninu, hranolky, základní koření, vajíčka, mléčné výrobky a sýry jsou v pultovém prodeji, žádné vakuum. Pro zeleninu raději chodím za roh k Ťamanovi, kde si vyberu skoro vždycky. Čaj stejně kupujeme buď v Tescu nebo na druhém rohu v bio potravinách (manželovi zachutnal Anděl strážný, tak se nedá nic dělat, kupuje se Anděl strážný).

(Zatímco jsem psala tenhle odstavec, proletěla kolem mého okna další dávka sněhu z naší střechy. Nadskočila jsem jak zajíc a chvíli čuměla ven. Jednak jsem se toho náhlého rachotu lekla, jednak mě to připravilo o pointu - chtěla jsem původně tenhle článek zakončit tím, jak jsme od jedenácti v noci poslouchali laviny v naší ulici padající zhruba co deset minut, aby nám pak prosvištěla dávka přímo kolem okna a to bylo finále. No nic, vymyslím něco jiného.)

Nicméně, při cestě do počítačové prodejny jsme zjistili, že z naší střechy už taky něco spadlo - máme v přízemí dva obchody a jeden z nich měl silně poškozený vývěsní štít. Ten je trojúhelníkový a trčí do ulice. Na horní straně byl urvaný ode zdi, dvě ze tří tabulí chyběly a sníh nahoře a taky na chodníku rozprsknutý do typického chryzantémového tvaru dával vědět, co se asi tak stalo.

Celou cestu jsem pak šla se zakloněnou hlavou a kontrolovala, jestli se na nás taky náhodou něco neřítí, připravená odskočit do nejbližší závěje a manžela strhnout s sebou. Naštěstí se po dobu naší procházky žádný letecký útok nekonal.

A ten těžký život huňáčův? Modří už vědí, nebo přinejmenším tuší, že huňáč je v tomto případě můj manžel. Ty vlasy, ty fousy, že...

A jeho těžký život spočívá v tom, že já občas ráno prostě neslyším zvonění budíku a jsem ochotna tento ďábelský vynález ignorovat klidně i dvě hodiny v kuse. Manžel ho většinou slyší a snaží se opustit pelech, aby sobě udělal ranní čaj a mě ranní kafe na probrání.

"Snaží" budiž klíčové slovo.

Ve chvíli, kdy zaznamenám jeho vrtění se a touhu opustit stanoviště po mém boku, je chudák nemilosrdně přiťápnut, popřípadě zalehnut stylem "tady budeš, nikam nechoď." Já si to nikdy nepamatuju, nevím o tom, nevnímám to, nicméně je mi pak sděleno, kolikrát že jsem svého oblíbeného huňáče přiťápla zpátky do postele.

Nemusím vám vysvětlovat, že to samé se děje i v noci, když manžel třeba pocítí náhlý přetlak v hydraulice :-)

Jo jo, má to se mnou těžký život... :-)

PS: a další lavina. Dneska ven nejdu!!!