V životě snad každé ženy nastane čas, kdy se zamýšlí nad tím, jaké je její životní poslání a jakou cestou se má ubírat. Já tomu říkám duševní inkubátor. Jde o to uvědomit si, kdo jsme a taky jakou práci chceme dělat, abychom byly spokojené.
Baví mě to, co dělám? Jsem šťastná? Je ten muž, vedle kterého každé ráno vstávám, ten pravý?
U někoho tento stav nastane po dvacítce, po třicítce, u někoho nenastane nikdy. 
V mém případě nastal velmi brzy. Ve dvanácti letech. A od té doby se mi mozkem prohání miliony myšlenek za minutu. Pořád nad něčím přemýšlím a nedokážu přestat. Kdysi mi má psycholožka řekla, že přemýšlím, i když spím a že síla mých myšlenek je obdivuhodná. Už deset let hledám samu sebe. Hledám smysl života, lásku a sny, které si chci splnit. Až teď jsem si své myšlenky utřídila do šuplíků a můžu říct, že vím kdo jsem a vím, čeho chci v životě dosáhnout.
Prošla jsem desítkami pohovorů a na každém z nich se mě ptali, co hezkého a škaredého na sebe prásknu. Jak to mám vědět, když nevím kdo jsem? Teď už vím, jak odpověděť.
Mou kladnou, ale někdy i zápornou stránkou, je má naprostá upřímnost. Nedokážu lidem lhát, i když to situace vyžaduje. Často mě to staví do nepříjemných situací a lidé mě proto moc v lásce nemají. Já si ale myslím, že kdyby na světě bylo víc lidí upřímných, nemuseli by ztrácet čas lhaním.
Myslím, že facka ve smyslu: ,,Miláčku, mám jinou, chci se s tebou rozejít.“ je o dost lepší, než žít několik let ve lži a chystat s láskou večeři vetřelci, který opyluje mladší květ.
Upřímnost aplikuju každý den na lidi ve svém okolí, takže to pak vypadá asi tak, že mamince vymluvím nové tričko s tím, že v béžové vypadá uplakaně, staře a nemocně a můj přítel se dozví, že jeho oblíbenou sklenici jsem rozbila já, když jsem se natahovala pro jeho oblíbené sušenky, na které se celý den těšil. Asi jsem divná, ale ráda tu ledovou sprchu výčitek vydržím, protože vím, že nelžu a nemám špatné svědomí.
Můj otec lhal. Zamotával se do sítě lží tak, že pak ani nevěděl, co je pravda a co si vymyslel. Díky tomu, že své milenky přesvědčoval, že dítě nemá, tomu i sám uvěřil a zapoměl na svou dceru.
Lhal mi, když mi řekl: ,,Zítra se uvidíme.“
Můj nevlastní děda mi lhal, když mi řekl, že otec u něj nebydlí, ať nejezdím, že je to zbytečné. 
Moje babička mi lhala, když mi dramaticky oznamíla, že když mě kluk políbí, tak otěhotním.
Můj vlastní děda mi lhal, když mi slíbil, že mi pošle letenku za ním do Kanady.
Moje maminka mi nelhala, jen mi neříkala všechno.
Vyrůstala jsem ve lži, že jednou bude líp a kolem mě všichni drobně lhali. Přesto jsem vyrostla v ortodoxní pravdomluvičku. Nechtěla jsem být jako oni. Nechtěla jsem svému dítěti lhát o tom, jak miminka přichází na svět a slibovat mu, že určitě jednou to vytoužené štěnátko dostane.
A tak tu dnes stojím před letištní halou na Ruzyni a vím kdo jsem i co chci. Právě si za tím poletím.
Za prací snů do země, která mě láká už tolik let. Do Španělska. 
Byla to dlouhá cesta, ale dokázala jsem si splnit sen. A věřte, nevěřte, byla za tím právě ta upřímnost, která může za to, že tu dnes stojím s kufry v ruce a slastně vrním blahem, když sleduji velkou světelnou tabuli s odlety. Můj nový život právě začíná.