O nás

To je jedna ze čtvrtí, které obývají pákistánci. Bohužel v jedné takové, ale čistější, jsme bydleli i my. Celý letošní únor. Když jsme odjížděli, tak všude byly kalamity a hromady sněhu. S příjezdem do Francie a Anglie, nás čekalo už jen deštivo. Cesta byla šíleně dlouhá a na trajektu se u mě projevila mořská nemoc. Nakonec jsme však do Leedsu dojeli relativně zdraví. Bydleli jsme u babičky mého přítele (jedna z mála osob mluvících česky). Ubytovala nás v podkroví, kam prý nikdo nechodí, protože tam straší. Něco pro mě. Přítel spával většinou mimo naše dočasné hnízdečko lásky (u bratranců, tetiček, atp.), takže jsem usínala s empétrojkou na uších a rozsvícenou baterkou. Nicméně první dny byla krutá zima a já myslela, že zásobu urologického čaje vypotřebuju hned po prvním týdnu. Pak nás naštěstí čekaly už jen deště a když jsem si zvykla na sychravé počasí, troufla jsem si vyjít ven i v tílku a šortkách. Ze začátku jsme si zařizovali samé papíry, běhali jsme od pracáku a agentur až k zaměstnavatelům, kteří nám řekli, že nabírat budou až tak v dubnu. Udělali jsme si tedy alespoň pěkný výlet. Měli jsme omezené množství peněz a jídlo bylo drahé. Každý den jsme měli těstoviny, brambory na paprice nebo toasťák. A tak jsme jednoho krásného dne zavítali do místní herny. Překvapilo mě, jakou úroveň mají místní herny. Žádní ožralové, zakouřené prostředí a bezdomovci žebrající drobné. Bylo tam pár automatů, přímé přenosy dostihů chrtů a koní a dalo se vsadit taky na fotbal a jiná utkání. Přítel volil formu automatu. A já, ačkoliv nejsem žádný gambler, jsem si vsadila na fotbal. Přítel prohrál a já vyhrála 150 liber. Mohli jsme nakoupit dárky pro naše nejbližší, a tak jsme se vydali do města. Kromě nehorázně drahého parkovného, nás překvapil i pobavil fakt, že v Leedsu mají naproti nemocnice dost děsivý hřbitov. Vskutku, nemají to daleko.

Nakupování

Město bylo plné obchodů a vůní z nich se linoucích. Nadchnul mě obchod Primark, který zná asi každý Čech, který navštívil Anglii. Za pár liber pořídíte luxusní trička, doplňky, boty...Takže když to shrnu...levněji vás vyjde oblečení, než jídlo. V tomhle obchodě se oblečenou sušenky i boubelky. Já mám tedy ženskou postavu a někdy je umění na mě sehnat pěkné oblečení, ale tady to problém nebyl. Troufla jsem si koupit kalhoty i bez zkoušení a sedli mi dokonale. Móda angličanek je zajímavá a ne každý jí příjde na chuť. Tradičně jsem je viděla v dlouhých tričkách s krátkým rukávem, legínách pod sukní a na nohou měli nízké, rovné botky. Místní tržnice byla opravdu kouzelná. Angličané a černoši se přeřvávali s nabídkami ovoce, zeleniny a dalšího zboží.

Kultura

Taky jsme navštívili místní diskotéku. Není snadné se na nějakou dostat, pokud vám není osmnáct. Což chválím. U každé vchodu stojí gorily a kontrolují občanky. Dostali jsme se na jednu, na které se nám ani trochu nelíbilo, takže jsme se po hodině odkutáleli do černošského baru. Černoši, o kterých jsem měla za to, že jsou skvělí tanečníci, se ani nepohnuli a to ani jejich partnerky. Po dvou panácích vodky jsem to s přítelem roztočila líp než místní africké královny. Sice na mě místní černoch utrousil vtípek, že bych se měla víc opálit, ale ten mi náladu nezkazil. Chtěla jsem zajít do kina, nicméně bychom prý z toho nic neměli, když jsme ještě moc nerozuměli. Jediná kultura, která na mě dýchla, byl hudební styl bassline, který se mi zalíbil.

Místní obyvatelé

Angličani jsou většinou milí (ale ne všichni), baculatí a některým jde i dobře rozumět. Pákistánci jsou neskutečně úchylní. Pokaždé, když jsme vešli do libráče (obchod u nás známý pod názvem VŠE ZA 30KČ), měli na mě či další můj ženský doprovod, nemístné poznámky. Polák, který provozoval místní obchod, po mě chtěl, abych si sundala kabát. Když to prý udělám, dá mi krabičku cigaret zadarmo. Řekla jsem mu, že nekouřím a že nejsem žádná taková...samozřejmě to pak vyřešil přítel tak, že žádný úchylák si už nic nedovolil. To byla jedna z těch míň příjemných vzpomínek na Leeds.

Taky se mi na tomto městě nelíbilo, že přistěhovalci ovládli trh s nemovitostmi, takže pokud si chcete sehnat levnější byt, máte šanci především u nich. Ovšem pronajímají nemovitosti v dezolátním stavu. Trh s bílým masem jim tu také jen kvete. Jeden z pasáků nabídl mému příteli práci. Prý ať vozí jeho slečny po hotelech (po zákaznících). Vyjela jsem po něm, že žádný takový, že to pro něj není dobrá práce ať s tím nepočítá.

Pochoutky

Jindy zase ale bylo slunečno. To třeba když jsem ochutnala poprvé místní jogurtový dezert s čokoládou a šlehačkou, který prodávají v Asdě. Milovala jsem humus, který jsem si mazala na všechno možné tak vášnivě, jako američané burákové máslo. Bylo to zdravé a chutné. Dokud mi z něj nebylo opravdu hodně blbě. Od té doby jsem ho zavrhla. Zamilovala jsem si kebab s kari kuřetem a jogurtovým sosem, který prodávali vedle YFC (obdoba KFC). Pak jsem zjistila, jak lehce se po něm přibírá. Ostatně když jsem procházela kolem stánku s FISH and CHIPS (tradičním jídlem-smažené ryby a hranolků), dělalo se mi zle a nemrzí mě, že jsem jejich kulinářskou chloubu nikdy neochutnala. Dostala jsem hroznou chuť na sushi. Jedna slečna ho jedla po cestě do práce a mě bylo blbé zeptat se jí, kde ho koupila. Navíc jsem si byla jistá, že by bylo dražší, než u nás.

Jsem zvyklá pít čistou vodu, ovšem netroufla jsem si jí pít z místního vodovodu (údajně se prý tak nečistí jako u nás a je ryze užitková). Teď ale vyřešit, co pít! Po balené vodě bez bublinek a cukru, jsem skončila s křečemi břicha. Voda Evian byla drahá. Nakonec jsme pili Freeway Colu a Orange. Což tak úplně zdravé nebylo, ale nebylo tak tak strašné jako pít pravou Colu nebo Fantu.

Poprvé u moře

Taky jsme navštívili přímořské město Blackpool. Finančně jsem tam vykrváceli a zjistili, že jediné co je krásné a zadarmo, je procházka po pláži (pokud zrovna není příliv). To bylo poprvé, co jsem byla u moře. Měla jsem pocit, že se ta voda na mě nahrne a já se utopím. Sbírali jsme mušle do ponožek a já ochutnala mořskou vodu. Byla vážně slaná! :-) Blackpool je město spíše pro turisty. Kolonáda je šíííííleně dlouhá, ceny za vše možné předražené a tak jsem celý den nejedli.

Zdraví

Místní vzduch je snad vážně léčivý. Je vlhký, vane od moře, takže se mi tu božsky dýchalo. Poprvé v životě jsem tu mohla běhat a nezadýchat se, i když jsem běžela do kopce. Pleť se mi tu zlepšila taky a moje bolesti, které jsem někdy měla a řešila je Ibalginem, se úplně ztratily a já prášek použít nemusela. Opět jsem se s Ibalginem setkala zase až v Čechách.

Práce

Jak jsme zjistili, tak samozřejmě i na uklízečku musíte umět dobře anglicky. Práce se tu dá najít přes agentury, pracák nebo v terénu. Můj přítel nad hledáním práce zlomil hůl a radši šel hrát fotbal. Sbalila jsem se a šla sama do města. Vytisknula jsem si životopisy a ptala se po práci všude možně. Výsledkem bylo, že jsem dostala vynadáno, že se courám sama po městě, který neznám a oznámení firem v tom smyslu, že přibírají až na jaře. Každopádně lidi, kteří tu pracují dostávají výplatu každý týden a to třeba 300 liber. Měsíčně si tedy vyděláte víc, než u nás a pokud bydlíte v levnějším bytě/domě a dělíte se o výdaje za nájem, dá se tu slušně našetřit. Na jobcentru, což je něco jako u nás úřad práce, jsem byla denně. Ráno jsem si vyšlápla a  čtyři kilometry jsem pochodovala směr lepší zítřek. Na místě bylo několik počítačů pro veřejnost, na kterých mají místní nezaměstnaní možnost, vytisknout si aktuální nabídky práce. Každý lístek obsahuje název pozice, popis práce i kontakt na zaměstnavatele. To se mi líbilo nejvíc.

Kontakt s domovem

Řešila jsem, jak se spojit s mou rodnou domovinou. Notebook jsem si nevzala a do místních internetových kaváren jsem chodila nerada, protože ty v našem okolí byly špinavé a smrděly. Vyřešila jsem to sim kartou Lebara. Zjistila jsem, že není zas tak složité dovolat se mé milované mamince a že to ani moc nestojí.

Řekla bych, že mi tento měsíční pobyt něco dal a já se těším, až se zase do Anglie podívám. Tentokrát už pracovně. Právě totiž přibírají:) Za ten příjemný pocit dobrodružství a vůni neznáma to stojí. Nemám co ztratit.