Ilustrační foto

Zažila jsem snad nejhorší noc v životě. Včera jsem doslova odpadla. Celý týden vše co jsem vypila a snědla, šlo ven, a tak jsem byla naprosto dehydratovaná, viděla jsem rozmazaně, úplně bílá jak smrt se zimnicí a naprosto vyčerpaná s příšernými bolestmi hlavy a břicha. Skončila jsem na pohotovosti. Přišli jsme tam v sedm a na pokoj jsem se dostala až v jednu ráno. Vzali mi krev, moč a potvrdili, že jsem vážně těhotná. Po hodině marných pokusů najít mi žílu, mě napojili na kapačky (jak já trpěla, já co nesnáším hadičky, jehly...).Přes celou nemocnici mě vezli na vozíku. Pak mi ještě píchli nějakou injekci proti zvracení a drogu, po které jsem si šlapala na jazyk a chtěla spát, ale nesměla jsem, protože celou noc za mnou někdo chodil dělat mi testy. Přítele na pokoji nenechali, tak jsem na to vše byla sama se svou chabou angličtinou. Kapačka přestala kapat a já hodinu čekala na doktora, který jí opět zprovoznil. Ovšem celá kapačka ve mě byla ani ne za hodinu a já blázen hloupá nezkušená jsem se bála aby mi nešel do žil vzduch. Z kriminálek a od babičky diabetičky vím, co vzduch v žilách způsobí. Nemohla jsem najít zvonek na sesternu. Poslední kapičky živin dokapaly a blížil se vzduch. Myslela jsem, že musím informovat sestry, tak jsem si vytrhla kapačku, všude krev a lětela jsem bosa na recepci s krvavou rukou. Vymluvila jsem se, že jsem usnula a kapačka se nějak vyvlíkla. No hold jsem byla blbá a nezkušená, teď už vím, že by se mi nic nestalo. Pak za mnou přišel doktor, který mi oznámil, že jedna kapačka nic neřeší, že pokud mi bude blbě tak moc nadále, je lepší si nechat miminko vzít. Na vizitu jsem čekala až do dvanácti hodin, kdy mě pustili domů. V pondělí jdu konečně přímo na gynekologii na nějaké vyšetření nejspíš i na ultrazvuk. Jen co jsem přišla domů jsem zapadla do pokoje. Spala jsem asi hodinu a můj milý zatím uklízel barák, což mě velice překvapilo, i když jeho matka mu nezapoměla přes telefon vynadat, že to je moje práce at makám já a že proč jsem mu dnes neuvařila. Těžko se rozčilovat s fůrií, která si ani nezaslouží být babičkou a která nepochopí, že má někdo těžší průběh těhotenství. Navíc ještě přidala, ať koukám makat, že ona dělala až do porodu. Naštěstí to říkala svému synáčkovi a ne mě, i když já to slyšela...já měla takový nervy...hlášky typu, ať se moje máma přestěhuje z Čech a pomáhá mi s výchovou nebo že se nedokážu postarat o dítě, ty mě rozhodili nejvíc.

Každopádně v pondělí uvidíme jestli je vše v pořádku nebo ne. Potrat zatím není vyloučený, podle doktora je to jediný způsob jak neohrozit na životě sebe ani miminko a nestrávit 9 měsíců v nemocnici. Uvidíme.