Ilustrační foto

     Začnu tedy o pejskovi. Léky mu zabraly, začal jíst a je tady do dneška. Utekly od té doby už tři roky. Podle mě byl přiotrávený, protože v té době se tady trávili krysy, tak jestli něco neolíznul. Je pravda, že od té doby to trávení nemá nejlepší, tak se musí se stravou opatrně. Vaříme mu a nic špatného nedostane. Ale jsem ráda, že to tak dopadlo. Bylo by mi bez něj smutno.Na vnoučka jsem se jela podívat, zlatý klouček. Taky jsme to tam s dcerky tchýní a tchánem patřičně oslavili a byly zase zpěvy. No co, to musí být. Moje starší dcerka taky chtěla moc miminko a stále se jim to nedařilo, tak chodili na umělé oplodnění, no a povedlo se to až na čtvrtý pokus. Byli jsme právě opět na chaloupce a dcerka volala, že přijedou a jestli je tam táta. Řekla, že pro něj zajedou a vezmou ho autem na chaloupku. Bylo mi divné, že se tak zajímá jestli jsme tam všichni a pak mě to napadlo - jestli nám náhodou nechtějí říct, že budou mít miminko. No prostě jsem to uhádla. Moc jsem jim to přála, po deseti letech manželství si to i zasloužili. A tak se očekával příchod dalšího vnoučátka. Na úřadu práce mi žádné místo nenabídli a jak jsem chodila nakupovat za barák do samošky, tak tam před vánoci visela stále cedule že přijmou prodavačku. Řekla jsem si, že bych to mohla zkusit. Když už nic, tak alespoň je to blízko. Zeptala jsem se tam, vedoucí se mě zeptala jestli jsem už někdy prodávala a já že ne. Moc nadšená ze mě nebyla, ale nachomejtla se k tomu jedna moje známá, která tam v té době prodávala a přimluvila se za mě, a tak vedoucí řekla že to se mnou zkusí.  Nakonec jsem tam byla skoro dva a půl roku. 25. března jsem odcházela do práce a dcerka mi telefonovala z porodnice, že jde na sál. Přišla jsem k pultu a řekla, že se na to asi nebudu moct soustředit, že moje dcera rodí. Poslali mě tedy doplňovat zboží a vedoucí se mě chodila ptát, jestli už něco máme. Pak mi poslal zeťák SMS, že se narodila holčička. Byla jsem šťastná, byl to krásný pocit. Zeťák sice chtěl kluka, ale já jsem si holčičku moc přála. Už jsou jí dva roky a je jak živé stříbro. Neposedí chviličku. No a dál už to znáte. Ještě něco tedy napíšu k tomu mojemu pokladu. Myslím tím mužíka. Od té doby, co se to provalilo s těmi půjčkami se trochu umírnil. Je to už skoro čtyři roky. Co mu taky zbývalo. Bez peněz se těžko frajeří. Jednu dobu naše dcery a lidé v rodině do mě hučeli, že bychom se měli znovu vzít. A tak mě tak nějak ovlivnili, pak umřel jeden náš kamarád a my s muříkem jsme šli z jeho pohřbu do restaurace se najíst. Poseděli jsme tam a byli z toho tak trochu naměkko a já jsem řekla, že bysme se mohli vzít, že člověk nikdy neví, co se v životě může stát, myslela jsem si, že si on třeba netroufá to říct a víte co mi odpověděl: nechme to zatím tak jak to je, uvidíme. To se stalo před dvanácti lety. Musím říct, že se mě to tenkrát docela dotklo. Už jsem se o tom nikdy nezmínila. Až on před dvěma roky na Silvestra. Byli jsme v oslavovat a mužík po půlnoci, když už byl značně opivněn řekl, že bysme se měli vzít, kdyby se s ním náhodou něco stalo, tak abych byla zajištěná. Od té doby se o tom nemluvilo, ale já v tom už mám konečně jasno. Už to zůstane tak jak to je. Nemyslím si, že už bude jenom klid a mír. Teď právě je to klidnější období, tak si to snažím užívat. Zakončím to slovy Petra Muka: Ať jsi dole nebo nahoře, hlavní je se z toho nepos.rat. Kdo vydržel číst až sem, tomu děkuji. Jo a ještě něco. Když jsem začala psát do deníčků tak jsem nevěděla jak deníček nazvat, tak ani nevím proč jsem ho nazvala deník Sáry. Sára se nejmenuji. Jsem Liba, ale protože tady už jednu deníčkářku Libu máme, tak mi klidně říkejte dál Eldurko, mě se to docela líbí.  MVR

     Mějte hezký nedělní večer