Ilustrační foto

     Jednou v létě oznámila dcerka, že přijedou se svým přítelem/ teď už zeťákem/ za námi na chaloupku na dovolenou. Přítel že si tam aspoň zarybaří na Lipně, které je od chaloupky vzdáleno 3 km. Přijeli tam. Bylo mi divné, proč jeli každý svým autem. Zaparkovali před chaloupkou a začali vynášet věci. Napřed z auta dcerky - tašky s oblečením. Pak z přítelova auta rybářskou výbavu. Měl toho celý kufr u auta. Vynášeli to oba, něco do chaloupky do obýváku, něco do kůlny. Plno kbelíků, pruty, rybářskou židličku, nafukovací člun, prostě spoustu věcí. Večer přijela starší dcerka s manželem a seděli jsme u táboráku a zeťák se ptal, co je to v obýváku za kýble, no a přítel odpověděl, že to je bojlís - potrava pro ryby. Pak chodil do obýváku a vždycky nám přinesl očichat pár takových granulí, jestli prý poznáme jaká je to vůně.  Některé bylo jahodové, vanikové, rybí a nevím jaké ještě, prostě více druhů. Další den naložil bojlís, nafukovací člun s pádly a vyrazil k jezeru. Ryby se prý napřed musí nakrmit. Jely jsme tam s dcerkou s nim. Nafoukal člun, naložil bojlís a dopádloval na pár míst na jezeře, kde vysypal granule do vody a jeli jsme domů. Ještě tam takhle jel asi dvakrát krmit ryby. Další den jezdil na jezero s nějakým echolotem, taková dlouhá tyčka, s tou dopádloval na svém nafukovacím člunu k místům, kam nasypal bojlís, tyčku ponořil do vody aby viděl, jestli se tam ryby už shromažďují. Jezdil tam taky celý den to pozorovat, jestli už je to vhodné na rybaření. Třetí den mu dcerka připravila jídlo na celý den a přítel odjel rybařit k jezeru. Průběžně si volali na mobil, ona se ho ptala jestli berou, on že nic moc ale nakonec volal že začínají brát a pak přijel domů už za tmy celý spokojený jak si pěkně zachytal. Čekala jsem, kdy přinese ty ryby z auta a už jsem se těšila na rybí řízečky, ale on se k ničemu neměl. Pak už jsem neodolala a zeptala se na rovinu, kde má ty ryby a on na mě koukal, jako když spadl z jahody na znak. Odpověděl mi, že žádné nemá, že je chytne a zase pustí, že je sportovní rybář. Já na něj koukala, jako když mi ulítly včály. Ani jsem nevěděla, že něco takového existuje. Pak mi tedy jednoho mizerného kapříka přinesl a ještě vedl řeč o tom, s jakým těžkým srdcem ho zabil, jak mu ho bylo líto. Já jsem myslela, jak budu přejezená rybiny až do vánoc a zatím jsem horko těžko pro sebe uchytila jeden řízeček. Tak jsem mu tedy taky řekla, co si o tom sportovním rybaření myslím. Zabít rybku je jim líto, ale rozsekat jim patro a znovu je pustit na svobodu, to jim líto není. Vždyť to je musí určitě bolet taky. To prý je bolí jenom málo. Řekla jsem, že to můžeme zkusit, že mu zapíchnu ten háček do patra a zase vyndám. No smáli jsme se tomu, to je jasný. Ale pozorovat ho při té jeho sportovní rybařině bylo každopádně zajímavé.

     Mějte hezký den