Ilustrační foto

Ještě na chvilku se vrátím do ranného dětství. Dům do kterého jsem jezdila na Moravu na prázdniny byl jeden z řady domů, která se táhla kolem silnice. Majitelka domu byla stařa a bydlela tam s ní teta Liba, sestra naší babi se svou rodinou, tzn. s manželem a mými dvěma bratranci, Josefem a Mirkem. Z jedné strany jsme měli moc hodné, ale bezdětné sousedy, takže to pro nás děti nebyli zajímaví sousedé. Z druhé strany jsme sousedili s domem, kde bydlela jedna stará paní - stařenka Předinská v jedné místnosti a zbytek domu pronajala rodině se čtyřmi dětmi. Tahle rodinka stavěla dům a tak tam bydleli jen na přechodnou dobu. To byli pro nás zajímavější sousedé. Já jsem si nějak oblíbila stařenku a ona mě. Chodila jsem k ní do světničky a ona si se mnou popovídala a dala mi vždycky nějaký pamlsek. Naše stařa to nerada viděla, říkala, že stařenka Předinská je čarodějnice, že umí čarovat a přičaruje nám vždycky něco zlého. Jak na to přišla, nebo co mezi nimi bylo, to nevím. To mě ale ještě víc přitahovalo, protože jsem ve stařence viděla tajemnou bytost. Skamarádili jsme se s dětmi od sousedů. Nejstarší z dětí byla Anuška, byla tak stará jako já, druhý byl Luba, starý jako bratranec Mirek a pak měli ještě o rok mladší Dášu a nejmladšího Jirku. Děti byly věčně samotné doma a rodiče na stavbě, tak jsme měli celý dům pro nás. To bylo království. Nahrnuly se tam děli z celé ulice a bylo veselo. Jednou Anuška prohlásila, že až přijdeme druhý den odpoledne, tak nahá oběhne dvůr. Ráda byla středem pozornosti. Hned se to rozkřiklo po celé ulici. Druhý den jsme se shromážlili na dvorku a čekali před vchodem do verandy. Anuška vyhlídla ze dveří, jestli jsme tam a řekla, ať chvíli počkáme. Za chvíli skutečně vyběhla nahá a bosa z verandy a běžela přes cihlový dvůr, no a kluci spustili hurónský řev a běželi za ní. Anežka vběhla do kadibudky u hnojiště a zavřela se tam. Jenže kluci si stoupli proti kadibudce a začali do ní kopat, ať vyleze. Nakonec s nimi vyjednala, ať ustoupí, vyběhla z kadibudky a přeběhla opět přes dvůr do domu a zamkla dveře,. Kluci se řechtali jako koně a říkali, že je to baba pobůchaná. To byly nápady. Veselo s nimi bylo, ale jinak tyhle děti zažily hladu, než rodiče postavili nový dům. Ale byly hrdé, nikdy by neřekly, že mají hlad. Kolikrát jim teta chtěla něco dát k jídlu a nechtěly. Když našly láhev od limonády, tak ji šly odevzdat a za korunu si koupily tři rohlíky, rohlík stál tenkrát 30 haléřů a deset halérů jim ještě zbylo. Ani oblečení moc neměly a když se malý Jirka počůral, tak v tom byl až do večera. Teta mu jednou chtěla dát suché punčocháče, ale nechtěl ty svoje sundat ani za nic. Nabízela jejich matce, že jí dá nějaké oblečení po bratrancích, ale ona nechtěla, že mají oblečení dost. Když jsme s bratrancem jedli chléb namazaný sádlem, tak Anežka vždycky říkala, ať jí dáme kůrku, no a když jsem jí řekla, že jí dám půlku, nechtěla. Ona že nemá hlad, že má ráda jen tu kůrečku. Také si pamatuju, jak měli jednou družstevníci nějakou výroční schůzi v hospodě. Pod okny hospody byly složeny nějaké fošny a my děti jsme byly zvědavé, co tam dělají. Vylezli jsme na ty fošny a nahlíželi okny do hospody, no a právě se nosily na stůl párky. Nezapomenu na to, jak se rozsvítily oči Dáše a vykřikla: Anuško han, páračky. Říkala tenkrát ještě a místo e. A hrdá Anežka řekla: Co má být, já je stejně nemám ráda. Jejich otec vždycky říkal, že postaví velký dům a na dvoře vodotrysk. Všichni se tomu smáli a ani nevěřili, že ten dům někdy dostaví. Dostavěl ho, krásný velký dům a naši kamarádi se odstěhovali. Ale kamarádství s nimi už nám vydrželo napořád.

Přeji hezký večer.

Líba