Ilustrační foto

Tak si ještě trošku zavzpomínám. Na Moravě v polích byly stohy slámy a ty nás také velice lákaly. Vylezli jsme nahoru a jezdili z nich po zadku dolů, udělali jsme si tam klouzačky a různé bunkry, vedli jsme tam války, o zábavu bylo postaráno. Jenže stohy jezdil hlídat jeden družstevník na skůtru. Když jsme ho uviděli, tak jsme prchali. Jednou jsme prchli do nedalekého pole s kukuřicí a mysleli jsme si, že nás hlídač nenajde. No a kdyby nás náhodou našel a ptal se nás na jména, tak jsme si vymýšleli, že mu řekneme úplně cizí jména. Hlídač přijel až k poli s kukuřicí, my jsme seděli hned na kraji, takže zastavil téměř u nás. Zeptal se čí jsme, a my jsme to ze sebe vysypali popravdě rychlostí blesku. Teta přišla z práce a už to věděla, tak bylo kázání, že nesmíme lézt na stohy a my jsme jen mlčky kývali, jak je nám to jasné. Pak už jsme se začali tak trošku dělit, já jsem měla své kamarádky a Mirek své kamarády. Mirek fungoval jako takový vyzvědač, který měl za úkol ode mě vyzvědět, kam s děvčaty odpoledne půjdeme a kluci nás jako špehovali, nebo na nás už na určeném místě čekali schovaní za stromy a podobně. My jsme byly jako naštvané, ale dělalo nám to dobře. Naše procházky vedly obyčejně do údolí lásky. Údolí lásky se říkalo prohlubni u železniční trati a šlo se tam cestičkou mezi poli a vinohrady a kolem listnatého lesíka. Cestou jsme si natrhali různé ovoce, no a kolikrát jsme s ním po sobě házeli a bojovali, nejednou nás některý majitel políčka prohnal. Na okraji lesíka byla stará korba od traktoru. To bylo také naše oblíbené místo na hry. Byl to jako náš domeček a nejvíc nás naštvali kluci, když tam dorazili dřív a domeček nám obsadili. No a ještě na jedno místo jsme rádi chodili a to bylo zgerboviště /skládka odpadu/. Tam bylo pokladů, starého nádobí, lahviček a různého harampádí, které se nám děvčatům moc hodilo. Hrály jsme si v nedalekém hájku na hospodyňky a vařily jsme v nalezených hrncích různé pokrmy. Vařit kluky nebavilo, ti si většinou našli nějaké klacky a tyče, bojovali a šermovali a hráli si na válku. V řadovém domku za silnicí bydleli ještě jedni naši kamarádi, Oldřich a Radka. Oldřich byl tak starý jako já a Radka byla o dva roky mladší. S Radkou jsme kamarádky dodnes. No a Radka se právě vždycky od Oldřicha dověděla, kdy se kluci půjdou koupat do rybníka na Adama, /takže nahatí/. Jednou když tam vyrazili, tak pro mě přišla Radka, že je půjdeme špehovat. Za rybníkem byly vinné sklepy. Schovaly jsme se za ně a pozoravaly je. Bylo to poměrně daleko na to, abysme něco viděly, ale nám stačilo už jen to, že se koupají nazí. Chichotaly jsme se jak pominuté. Jenže oni nás zahlédli, zalezli do vody až po krk a spustili pokřik: Baby. Za sklepama sů baby. No a my jsme vylezly a smály se nahlas. Jenže oni vylezli ven z vody, natřeli se bahnem, nabrali do rukou bahno a utíkali směrem k nám. To už jsme nečekaly, vzaly nohy na ramena a byly jsme rády, že jsme stihly utect. Jó to byly časy.

Přeju vám hezký večer.

Líba