Ilustrační foto

Přehoupnu se z ranného dětství do doby, kdy se nám děvčatům už tak trošku začali líbit kluci. Prožívala jsem opět prázdniny na Moravě a bylo mi tak třináct let, no a s kamarádkama už jsme si začínaly všímat kluků. Sedávaly jsme v lesíku nedaleko rybníka a svěřovaly si, který kluk se jaké z nás líbí. Hezký kluk byl "kořeň". No a kořeň byl pro nás jeden kluk z ulice, jmenoval se Jožka Blinkal. Jenže Jožka Blinkal se nám líbil všem a on nejevil ještě žádný zájem o něžné pohlaví, takže to byly jen z naší strany obdivné pohledy a z jeho strany nezájem. Ale stejně to bylo takové naše tajemství, když jsme viděly Jožku Blinkala, tak jsme si to musely hned říct a když s námi promluvil, tak jsme byly v sedmém nebi. No a pak se pro mě našel jeden obdivovatel, jmenoval se Jenda Vyhnálek. Jezdil kolem našeho baráku po silnici na kole ještě s kamarádem, já jsem tam vždycky seděla na betonové zídce, která ohraničovala záhon s květinami. On vždycky projel po silnici a ohlédl se po mě. Pak jeli zase nazpátek a zase se na mě ohlédl. Měl takové velké krásné oči. No to bylo veliké tajemství, věděla jsem to jen já a moje kamarádka Radka, co bydlela v domě naproti nám. Jenže bratranec Mirek to brzy zpozoroval a byl na Jendu Vyhnálka rozzuřený. Nesnášel, že si na mě někdo myslí, vždyť jsem byla přece jeho sestřenice, jen jeho. Tak trošku žárlil a současně zuřil a o Jendovi prohlašoval, že je to pobůchanec. Ale mě to dělalo dobře a z bratrance jsem měla bžundu. Nastaly hody, přijely kolotoče a střelnice, Jenda mi vystřelil papírovou růži a poslal mi ji po kamarádce Radce a na malém útržku papíru svou adresu. I já jsem mu poslala po kamarádce na kousku papíru svou adresu, prázdniny se blížily ke konci a já jsem odjela s mamkou domů. Začal školní rok a mě přišel z Moravy dopis. Když jsem ho otevřela, vypadla z něj fotka nějakého cizího kluka. V obálce byl ještě krátký dopis. Že si jistě pamatuji na kluka, který se na mě vždycky díval, když jsem jezdila na řetízkovém kolotoči, no a to že byl on. Že se mu líbím a jestli se líbí on mě, tak ať mu odepíšu a pošlu také svou fotku. Byl to Zdeněk Píža, skoro soused z vedlejší uličky, ale na fotce se vyfotil tak zvláštně, že jsem ho hned nepoznala. Byl také kamarád s mojím bratrancem, tak jsem si myslela, že je to nějaký žertík od bratrance, protože i písmo měli podobné. Napsala jsem bratránkovi, že vím, že to psal on a že si ze mě vystřelil. Mirek mi odepsal, že to nepsal, že se ptal Zdenka Píži a ten že mu řekl, že mi psal. Ale ta zuřivost v něm byla, na mě i na ty kluky, že se o mě zajímají, tak na konci dopisu bylo: Nikdy bych ti nenapsal, Vyhnálčeno sprostá. Toho Jendu Vyhnálka nemohl zkousnout. Tak zase někdy zavzpomínám.

Mějte hezký večer.

Líba