Ilustrační foto

O těchto prázdninách jsme já, Ilonka, Radka, Anežka a Zdenka chodily na takové malé hřišťátko za humny, které si tam udělali naši noví kamarádi. Natáhli si tam i síť a hráli volejbal a děvčata s nimi. Říkali si klub Junior. Já a Ilonka jsme se na ně dívaly, nebyly jsme sportovně založené. Oni si chvilku pinkali a pak jsme sedávali na lavičce a povídali, nebo se šli někam projít po chodníčkách mezi poli. Kluci byli o rok starší než my, takže měli za sebou první ročník studií. Navečer vždycky přinesl František kytaru, sedli jsme si u hřišťátka a zpívali. Já a Ilonka jsme bydlely na stejné ulici, ona tam také byla na prázdninách u tety, tak jsme vždycky společně odcházely domů. No a kluci Radek a Milan nás šli vždycky doprovodit, a někdy jsme se šli ještě někam společně projít. Ostatní děvčata na nás měly trošku zlost, protože se jim ti dva kluci taky líbili. No ale my jsme byly trošku vzácnější proto, že jsme byly odjinud. Jendu Vyhnálka už jsem ani nevídala, už nejezdil kolem našeho domu na kole, protože měl jiné zájmy. Navštěvoval slovácký krůžek, tak tancovali ve slováckých krojích a nacvičovali tance na hody. Měli tam každý svojí taneční partnerku, tak to asi zase jiskřilo tam, no a já jsem si na něj už také ani nevzpomněla. Chodili jsme s touhle naší partou do kina, rodiče Františka tam prodávali lístky, tak nás tam vždycky pustili zadarmo. V kině jsem jednou seděla vedle Radka a když zhaslo světlo, tak mě vzal Radek za ruku. To byl pro mě velký zážitek. Z kina jsem neměla nic, myslela jsem jen na ty naše ruce a bála jsem se pohnout. Radek byl hezký kluk a byl by se líbil i kamarádkám Anežce a Zdeně, a tak na mě tak trošku nevražily. Nějak se to doneslo i bratranci Mirkovi. Stále ty moje nápadníky ještě špatně snášel. Jak se to dověděl, tak každý byl hned bl.bec, no a u Radka vyhrábnul to, že jeho dědeček se zbláznil a že mu říkali ve vsi posměšně Martin Pu. A tak mi celý zbytek prázdnin neřekl jinak, než Martine Pu. Doma jsme z toho měli legraci. Bratranec Mirek se většinou věnoval sportu, kamarádil s klukama z naší ulice, ale všechno musel vědět. Jako se o nás baby nezajímal, ale nic mu nesmělo ujít. Bratranec Josef ukončil učňák a našel si známost. To také první vyšpehoval Mirek.  V srpnu na Bartoloměje měly být hody, ale nebyly, protože se psal rok 1968 a vsí v době hodů projížděly tanky. naše parta se scházela u jednoho kamaráda ve stodole, kluci kreslili plakáty a večer jsme se je chystali někam vylepit. Jedni rodiče se o tom dověděli, přišli za námi do stodoly a rozmluvili nám to. No ale trikoloru jsme nosili připnutou všichni, i když jsme ani pořádně nevěděli, o co jde. Cítili jsme se tak důležití a dospělí. Hody jsme oslavili u Anežky, měla narozeniny a tak nás všechny pozvala na oslavu. Trošku jsme tam usrkávali  vínko a já jsem dostala od Radka pusu. Večer před odjezdem domů jsme se procházeli s partou po vsi a pak někoho napadlo, že půjdeme na hřbitov. Připadalo nám to velmi dobrodružné. A tak jsme se procházeli po hřbitově, krásně svítil měsíc a osvětloval hroby a my s Radkem jsme se drželi za ruce. Pak mě Radek doprovodil k našemu domu, vyměnili jsme si adresy, slíbili jsme si, že si napíšeme, poslední políbení, sbohem a šáteček... Druhý den nás jako vždy teta a bratranec Mirek doprovodili na zastávku vlaků a byl konec prázdnin.

Tak zase někdy zavzpomínám.

Mějte hezké pondělí.

Líba