Mám zase svůj den, den pro snění o cestě, kterou už neuskutečním. Je to film, který nebyl natočen, a přesto vidím každý záběr, cítím vítr ve vlasech, a vůni klestí smrkových větví v lese. Nevím proč to tak je, ale moje cesta vždy začíná v Krásné Lípě. Moc to městečko neznám, jen jsem jím mockrát projížděla, ale vždycky se mi líbilo. V tom filmu jsem neurčitého věku, ale zdravá a umím řídit naše autíčko.

Jedu krajinou, pomalu, nikam nespěchám, a mířím směrem na Chřibskou. Tahle krajina zve svou romantikou, a já jsem tak šťastná, nic mě nebolí, vnímám tu krásu okolo sebe a toužím se rozeběhnout po lukách, a svalit se do voňavé trávy kousek od lesa. Za Chřibskou odbočuji na Jetřichovice. Očima hledám chalupu, kde jsme strávily s mamkou jedno léto. Nepoznávám ji, a jen hádám - byla to tahle - nebo snad tahle ? To léto se tam točil film Rodinné trampoty oficiála Třísky, a my se chodily dívat na natáčení, a ta písnička Sama krááálovna, sama krááálovna - tam zněla celý den.

Z Jetřichovic na Vysokou Lípu, tam je kousíček od cesty malý rybníček. Zastavuji, vystoupím, a natáhnu se na břehu rybníčka do trávy. Zavřu oči, a hltám zvuky přírody, zpěv ptáků, šumění rákosin a občas pleskne voda, jak jsem vyrušila žáby. Pak pocourám po lesíčku, zobu maliny a ostružiny, a ač nerada, pokračuju v cestě.

Je pozdní odpoledne, a ozývá se žaludek. Něco k snědku by mi přišlo vhod, tak zastavuji na Mezní Louce u malé hospůdky. Dovnitř mě láká zvuk kytary a foukací harmoniky, to je hudba mého mládí. Trampské písničky mě vždy chytnou za srdce. Je v nich láska, příroda a vůně dobrodružství. Něco jsem pojedla, a ptám se o dovolení, přisednout k rozjařené společnosti. Ochotně mi dělají místo, a já poslouchám, a za chvíli se i přidám, tak dobře ty krásné odrhovačky znám !! Pomerančový expres, Babička Mery, Niagára, Japonečka, a pak taky Stánky, Rosa na kolejích, .................. pivko nechává na horním rtu bílou pěnu, ty lidičky jsou tak přátelští, na sobě mají kostkované košile a kožené vesty, indiánské náramky a já jsem mezi nimi vymustrovaná ani nevím do čeho, to mi nějak v tom filmu v hlavě uniklo, že ani nevím, co mám na sobě.

Ani nevím, jak film přeskočil, a já už si to frčím přes Hřensko na Děčín. Než dojedu do Loubí tak mi mrazí v zádech, což kdyby PRÁVĚ TEĎ spadl skalní masív, klidně se to může stát. Nespadlo nic, je mi fajn, po Labi si majestátně pluje parník plný výletníků, mávají a z lodi zní hudba. Ti se mají, ŠŤASTNOU CESTU !!!! volám na ně, a pomalu vjíždím do Děčína. Tak ještě posedím u bílé mramorové kašny na náměstí, pohlédnu k soudní budově, kde jsem se málem rozvedla, ale nakonec nerozvedla, a zase sedím za volantem, na mostě zdravím Pastýřskou stěnu, a můj film končí, ani nevím, jestli a kam jsem dojela, jsem opět doma, probírám se ze snění, a plánuju, kam pojedu příště. Je tolik krásných míst, jen si vybrat.

Krásné odpoledne, Handa