To bylo v době,kdy jsme s manželem hráli v amatérském divadle , to bylo ještě,když jsme neměli děti ani auto a my museli z divadla jezdit domů tramvají.

Ten večer mě manžel něčím dožral a já s ním nemluvila.Hezky jsem trucovala ,ale stejně si z toho nic nedělal.

Tak tedy, nastoupili jsme do tramvaje, usadili se,já sfouklá jak pučmeloun.Další zastávku nastoupil pán, ale totálně namol.Hned se začal usazovat na sedadlo čelem k nám a zvolal" jedem šéfe" Tak jsme jeli,nějak to drclo, pán máchl rukou přes svůj obličej a z těžka dosedl na sedadlo.V tom okamžiku se začal natahovat k manželovu sedadlu.Manžel velice slušný a ochotný člověk se měl k tomu, že mu chudáčkovi podá domělý utržený knoflík.Chlapík na to " Díky kámo"  a dámy věřte nebo nevěřte on si ten domělý knoflík šoupnul do oka. To co  se mu válelo po podlaze tramvaje bylo jeho skleněné oko.

Já ,v tom momentě dostala záchvat smíchu a manžel si chtěl ruku amputovat.No bylo po trucování .

Krásné i když propršené nedělní odpoledne

vám přeji já