Ilustrační foto

    ... Připadá vám to všechno šílené nebo neskutečné? Omyl, vše je to pravda. Jsou to jen útržky. Nepamatuji si už přesně sled událostí. Vím, že se nevzdával práva na holky a hrál si na vzorného otce. Chtěl se s nima vidět každý den. Vůbec se mi to nelíbilo. Měla jsem taky nárok být s nima a ne každý den je jen utišovat a vysvětlovat to, co se děje. Jinak řečeno, bral to přes holky. Došlo to tak daleko, že jsme museli na sociálku a tam to řešit tak, že jsme sepsali plán jeho návštěv s holkama.  Měl tam i víkend, který trávil, jak jinak, u své maminky, která bydlela v 25 km vzdáleném městě. Venku už nebylo tak teplo a holky dostali teplotu, jenže u něj a hned první den. Předával mu je můj milášek, já byla v práci. Přivezl je až druhý den. Samozřejmě že jsem za to moha já. Jsem špatná máma, která se nestará o své děti... Musela jsem s nima k  doktorce a holky samozřejmě byly nemocné. Nemohly další týden ke svému otci. Nedala jsem mu je. A on?? Dožadoval se svého práva. A pomsta?? Přišla... Vždy, když měl manžel noční, chodila jsem do bytu kontrolovat, jestli je vše v pořádku. Nevím, jak to udělal, ale jednou jsem přišla do prázdného bytu. Nebyl tam na kameni kámen. Pračka, lednička, televize, všechno vybavení bytu bylo pryč. Zůstaly tam jen skříně, stěna, sedačka, prostě to co nemělo hodnotu nebo bylo staré... Myslela jsem, že mě snad trefí. Nevěděla jsem, co mám dělat. Zavolala jsem policii. Zase, ale co jsem měla dělat?? Na koho se obrátit?? Přijeli. To co se odehrálo mě šokovalo. Oni se postavili na jeho stranu. Věděli věci, které mu mohl říct jen on. " Proč by si nemohl vzít z bytu své věci?? Jsou to věci vás obou, takže i jeho!!! A proč vy jste mu nedala děti?? Má na ně právo stejné jako vy! Co jste to za matku, proč mu upíráte právo na děti??"  No pro mě to byl šok. Nevím, kde se to ve mě vzalo, ale spustila jsem na něj. Nebyla jsem k zastavení. Já doslova na něj křičela. Bylo půl dvanácté v noci, takže divadlo pro celý panelák... Jo a to jsem ještě zapoměla podotknout, že jsem mu nechala odpojit elektriku. Byla na mé jméno, přece mu jí nebudu platit. po tom, co dělal jsem dostala strach, že si tam nainstaluje něco, co bude roztáčet elektroměr a já budu jen doplácet tisíce a on se bude smát. Párkrát jsem přisla do bytu a bylo vše zapnuté. Světla, televize, pračka běžela na prázdno a mrazák byl otevřený. Když jsem mu jí nechala odpijit, řekla jsem mu, že si jí může nechat kdykoliv znovu bezplatně zapojit, ale na své jméno. To se mu nelíbilo. Nenechal si jí zapojit, byl tam raději potmě. Policajt mi vyčetl i to. Jaký je to chudák a co jsem to za člověka. Ani nevím, jak dlouho jsme se tam dohadovali. Můj záchvat nebral konce... Pak jsem to ukončila tím, že jsem je vyhodila z bytu. Můj milášek byl taky u toho. Nezmohl se na slovo a mě to nějak začalo docházet, že jsem to asi přepískla. Ale co jsem měla dělat? Od té chvíle jsme už nepromluvila. Mlčela jsem celý večer. Můj milášek byl chápavý a tak se mě na nic neptal. Uložil mě  a čekal až usnu. Ráno odvedl holky do školky. Mě nechal spát. To neměl dělat. Když jsem se probudila, nebylo mi líp. Mě nešlo mluvit. Nemohla jsme vůbec promluvit. Uvnitř mi něco říkalo, už si mluvila až dost, mlč už. Bylo to silnější něž já.  Ještě se mi to nikdy nestalo. Věděla jsem, že jdu na odpolední. Co budu dělat?? V práci musím mluvit, ale jak?? Zachránil mě můj milášek. Dneska už nevím jak, ale donutil mě promluvit. Vím jen, že jsem něco od něj potřebovala a dokud jsem si o to neřekla, nedal mi to. Kruté? Ne, mě to pomohlo. Později mi řekl, že ho to bolelo, protože věděl, co chci, ale chtěl abych si o to řekla. Abych promluvila, Bál se o mě.

    ... O víkendu jsem si šla do bytu pro pár věcí pro holky. Ochladilo se a holky potřebovaly teplejší věci. On tam byl. Vtáh mě dovnitř a nechtěl pustit ven. Ani jsem se ho nedotkla. Hodil mě o zeď a začal křičet " Au au au, přestaň mě bít, to bolí!! " Jen jsem bezmocně stála a zírala na toho komedianta. Co tím sledoval nevím, zavolal policii, že ho biju a že si z bytu odnáším věci. Všechno to za dveřmi slyšel můj milášek. A policie? Přijela a řekla mi, že si z bytu nesmím nic odnést. Vysvětlování, že si jdu jen pro věci svých dětí, nepomohlo. Pak mi ale dovolili, abych si je odnesla. Policie, policie... Jeden říká, že si z bytu může odnést co chce a ten druhý zase že nic... Tak jak to valstně je?? Dnes už je to jedno, ale tenkrát mě to vytáčelo do maxima.