Ilustrační foto

Ahojky všechny  ženy, které jste mě kdy četly. Jsem  zpět, abych pokračovala ve vyprávění mého příběhu, ikdyž nevím, jestli si na mě ještě pamatujete a jestli ještě bude někoho vůbec zajímat.......

Bude to už skoro rok, co jsem tu naposledy uveřejnila svůj přízpěvek. Sice bylo o čem psát, ale nějak se mi nechtělo.... Vyznělo by to jako brečení a stěžování si pořád na něco. Dneska se na to dívám s nadhledem a co je důležitý, pořád doufám, že bude líp, ikdyž to k tomu nijak nezpěje..... Pořád jsem se svým miláškem a jsme stejmě pořád šťasní jako na začátku příběhu. Jen bydlíme někde jinde, oba máme práci a co je hlavní, jsou kolem nás lidi, který nás mají rádi takový jací jsme a nekoukají na to, jakou máme minulost, či čím jsme si prošli........ Píšu a píšu, ale nějak nemůžu najít konec té nitě, abych na ní navázala.....

V době, kdy jse psala poslední řádky mého deníčku, jsem už věděla, že nezůstaneme v tom městě, kde jsme dostali byt. Neutáhli jsme to finančně. Milášek si sice našel práci, ale dojížděl, stejně jako já i můj syn, tak jsme se rozhodli, že se odstěhujeme do toho města. Hold do podnájmu, stejně jsme neměli na to, abychom koupili byt, ve kterém jsme bydleli, protože jsme nebyli bonitní....  Nevím, jestli to bylo štěstí nebo náhoda, ale můj šéf mi nabídl byt, ale maličký. 1+1 není sice ideální, ale my si v naší finanční situaci nemohli vybírat. On mi totiž můj bývalý, tatínek mých dcer, přestal platit výživné, takže jsme to s manželem vzali. No, všichni si ťukali na čelo a vy asi taky, ale my se tam vešli a v pohodě. Je nám tu hrozně dobře. Jsou tu lidi, které hned tak někde nepotkáte. Hned první den stěhování jsme se seznámili. Dneska jim moje holky říkají dědo a babi.

Mysleli jsme si, že se na nás konečně začne štěstí usmívat. ale omyl..... Byl to začátek našeho dalšího smolného období.....