Ilustrační foto

Když jsem začala psát svůj občasníček, líčila jsem svůj životní příběh snad od samého začátku. Dostala jsem se až so současnosti. Naposledy jsem psala, že jsme se odstěhovali a že nás smůla provází dál......., ale  přes všechny naše životní kotrmelce jsem šťasná. Mám milujícího manžela, zdravé děti a vnoučátko na  cestě. Co víc si přát? Ale nebojte, nejsem u konce svého vyprávění.

Dneska bych vám chtěla vyprávět příběh našeho Smolíčka. Kdo to je? Vlastně by se spíš hodilo napsat, co to je. Je to naše autíčko. Je to člen naší domácnosti. První naše auto, teda druhý, první jsme měli půjčený, ale nebylo to ono, tak jsme se rozhodli, že si koupíme na leasing naše vlastní. Prošli jsme pár autobazarů, nechtěli jsme nové, milášek měl nový řidičák, tak co kdyby se něco stalo, tak ať nás to tolik nebolí a taky nové bylo v tu dobu příliš drahé. Bylo to ještě před krizí. Ale i ojetá byla nad naše poměry. Zabrousili jsme na netu na nějaké stránky autobazaru a tam bylo. Ani nevíme, jak jsme se tam dostali. Bylo krásné, kombík, tmavě modrá zvláštní metalíza. Sen. Nestál ani moc. Co víc. Rozjeli jsme se tam.

Ve skutečnosti bylo mnohem hezčí. Připadali jsme si jako ve snu. Domluvili jsme si schůzku hned na druhý den, aby nám ho někdo nevyfoukl. Přijeli jsme hned ráno, protože můj milášek měl odpolední, tak aby jsme to všechno stihli. Byli hrozně příjemní. Sedli jsme si a začali sepisovat první smlouvu.

Nadiktovali jsme tam všechno, kontakt na nás, na zaměstnavatele, výdělky, všechno, co se jen dá. A čekali na ověření s schválení. Měli jsme přijít asi za 15 minut. Tak jsme se šli projít s mým miláškem. Naše budoucí autíčko už stálo před bazárkem a čekalo na nás. Za chvilku miláškovi zvonil telefon. Byli to z leasingovky a ověřovali si údaje. Uplynulo 15 minut a my šli zpět. Pan prodávající, nám ale řekl, že nám to zamítli, ale že to nic, že zkusíme další společnost. Tak zase znova. A zase čekat. A co myslíte, že se stalo? Zase ne. Tak další. Pán se už smál, ale měl takovou trpělivost, že zkusil další. My šli zatím pro akontaci do banky.  Já už byla pesimistická a řekla, že to stejně nevyjde. A víte, co mi řekl ten pán? Že jsem smolíček. Nevím jak to myslel, snad, že myslím jen na samou smůlu.A co myslíte, že se stalo? Zase ne. Už jsme byli celí zklamaní. Ale asi jsme už tušili proč. Náš kontakt na zaměstnavatele nebyl úplně v pořádku. Ona totiž paní účetní si vždycky, když volali na ověření, odskočila a telefonní hovor byl automaticky přesměrovaný na druhou firmu, která měla sídlo v té samé budově. Proto nás asi zamítli.

Zkusili jsme ješte poslední společnost a dali kontakt na našeho hlavního mistra, který nosí pořád telefon u sebe. A co myslíte? VYŠLO TO !!!!!!! My si mohli odvést naše staronové autíčko domů.

Už ani nevím, jak mě to napadlo, ale začala jsem mu říkat Smolíček a ono se to uchytilo. Kdybych jen tušila, co tím jménem způsobím, raději bych  ho jinak pojmenovala.