Hlad ke mně přichází s blízkostí vody,čím větší voda,tím větší hlad.A mám to od malička,asi je to záhadná nemoc.U vody jsem byla schopná sníst i chleba s paštikou,kterou jsem jinak nejedla.K vodě se taky vozila bublanina,nejvíc třešňová.Byla zavřená v hliníkové krabici a tu krabici si asi mnohé z vás budete taky pamatovat.Dál jsme měli ovoce a okurky,nakládačky,ráno jsem je běžela natrhat na zahradu,umyla v sudu od hlíny a to byla dobrota.Možná to dělala ta trochu špinavá voda,ale okurky umyté doma pod vodovodem mi nikdy nechutnaly.

Jo a když si vzpomenu,jak se pěkně roztýkalo máslo v chlebech...a byl to vždycky chleba,protože v sobotu se nechodilo do krámu,takže chleba byl páteční.A možná,že ani nebyly čerstvé rohlíky nebo housky,mám matný dojem,že v sobotu se prodávalo všechno páteční.

Stejný hlad mám i teď,když jsem dávno dospělá.U vody hodně snídám,ač to doma nedělám,svačím,hodně obědvám,svačím,hodně večeřím a občas si dám i druhou večeři.Pak se vrátím domů a hlad někam zmizí,zůstane jen chuť na sladké.