Všichni máme své sny,touhy,prohřešky...těšíme se přízni kamarádů,kamarádek...chceme žít,užívat si,seznamovat se,chceme dělat co nás baví.Stále někam spěcháme,abychom dosáhli určitého cíle,samozřejmě jak jinak,než prací.Práce nás živí.

A představte si,že jednoho dne zpozorujete,že něco není v pořádku,že vás hlava bolí víc a víc.Jdete k lékaři,ten vám napíše prášky na vysoký krevní tlak a šmitec. Nepomáhají .Jdete znova,napíše jiné a v lékárně se dozvíte,že už se půl roku nevyrábějí.Jdete opět k obvodnímu, požádáte o doporučení k neurologovi,ten vás proklepe a řekne,že nic neshledal.Mezi tím vám stále slábne zrak a hlava bolí víc a víc.Poprosíte v zaměstnání o volno,potřebujete si dojit na oční a dostanete vynadáno,že doktory si máte oběhat po pracovní době.... Oční teprve zjisti, že v hlavě je cosi ošklivého a rozčílí se na obvoďáčku proč už vás dávno neposlala na Cetéčko. A zase jdete zpátky k obvoďačce,a uplyne trochu času, než vás konečně objedná na vyšetření CT .....

Ano,toto se přihodilo mému synovi. Štěstí bylo,že se tam dostal za 5 minut dvanáct.

4.července měl syn operaci.Operace trvalá 7 hodin, naštěstí dopadla bez problémů.

S úctou se skláním před pány doktory. Teprve na JIP si uvědomuji, že přístroje a zařízení, pomocí kterých se zachraňují lidské životy, stojí miliony. Uvědomuji si toho mnohem víc.Kolik asi stoji operace nádoru mozku,srdce,ledvin,kyčli...jak nákladné jsou přístroje třeba gama nůž...atd. Kolik stoji výjezd sanitky při záchraně lidského života.Tyto a jiné myšlenky se mi honí hlavou pokaždé,když jsem v nemocnici u syna a částka 60 Kč za pobyt se mi najednou zdá směšná.Strava,voda,hygiena,elektřina – ty peníze by stejně utratil doma.

Dnes 15.července byl syn propuštěn z nemocnice domů. Výsledky histologie dopadly dobře,nejedná se o zhoubný nádor,zaplať P.Bůh. tomu já říkám ŠTĚSTÍ.

 Na okraj taková zajímavost. Vykvetl mi Amarylis, kytka, kterou mám asi pět let a ještě nekvetla. Je vidět, že se mnou měla soucit a vykvetla zrovna minulý týden,kdy jsem prožívala dny plné napětí a strachů. . Strach o toho,koho máme rádi je skutečně větší,než strach o sebe.

 Kdysi,je to už par let,jsem pomohla jedné slečně najit práci,dokonce u nás chvílí i bydlela,než se postavila na vlastní nohy.Tehdy si moje máma do mně rýpla *Ty máš málo svých starosti,viď,že si bereš na sebe ještě cizí! *Ale já měla radost,že jsem pomohla.Není starost jako starost.

A ejhle,uplynulo několik let a osud tomu chtěl,že teď zrovna tato žena pomáhá mému synovi.Byla s ním,když to nejvíc potřeboval,to ona ho popostrčila, aby si došel na oční,jinak ani nechci domyslet jak by to dopadlo.Ten nádor se totiž zvětšoval a otok kolem něj byl větší a větší. Přišel za pět minut dvanáct. To ona je s ním,když ho kvůli nemoci nechala přítelkyni.

Tak to vidíte milé ženy, žádný dobrý skutek,nezůstane zapomenutý, jakoby oklikou se vrátí zpět,jako by to bylo řízeno shora. Co myslíte?.....

na fotce je můj syn.