nikdy jsem se nevyžívala v drbech, klepech, pomluvách, intrikách, hádkách... Proto jsem nezapadala nikdy do ženských kolektivů, časem mi to bylo divné, začalo mi chybět povídání s kamarádkou, jen tak to holčičí povídání.

 Pátrala jsem po netu a našla deníčky, začala psát skoro o všem, přišla bouřka, smazala se, trápila se, vždyť ono mi to chybí. Chybí mi tahle ikonka, tenhle nick, za kterým se skrývá báječná žena, slečna, paní, kamarádka...

 Opět jsem našla sílu a vrátila se, za pomoci jedné dpbrosrdečné ženy, zvolila si svůj styl psaní, našla spřízněné duše, které mi porozuměly za každého počasí, porozuměly totiž i mému psaní mezi řádky.

Dnes mám v sobě napětí, stesk, bolest a to jen pro

 ,,cejch pavlačové klepny,,