Ilustrační foto

V tomhle čase by to chtělo spíš nějaké předvánoční rozjímání, ale stejně mi to nedá. A možná, že se dá rozjímat i o toleranci...

   Nepatřím k těm, které zamačkávají slzu při vzpomínkách na "staré dobré časy", i když se mi po určitých věcech také zasteskne, a rozhodně si nemyslím, že všechno, co je nové je zákonitě špatné, ale jsou věci, které mě dokážou rozhodit. Patří mezi ně i absolutní posedlost vzhledem.Kam jsme se to dostali, když dokážeme člověka posuzovat jen na základě toho jak vypadá? Moji rodiče spolu žili téměř 44 let (+ 3 roky, kdy spolu chodili). Maminka po dvou dětech už nebyla ta štíhlounká černovlasá holka (nehledě k tomu, že nějakou dobu po nemoci zůstala úplně bez vlasů), ale tatínek se k ní choval stále stejně, měl ji pořád stejně rád. Tatínkovi zešedivěly a prořídly jeho dříve husté a vlnité vlasy, narostlo mu bříško, ale pro mamku to byl pořád ten kluk, kterého si kdysi na Štědrý den brala. Jak by to s nimi asi dopadlo, kdyby byli posedlí jen tím, jak jejich protějšek vypadá?

   Včera jsem při setkání se svou mladičkou kamarádkou (bývalou kolegyňkou) musela v sobě dusit vztek. Nemohla jsem ani uvěřit tomu, co si vyslechla od mužských protějšků na seznamovacích schůzkách. To, jak se vyjadřovali k jejímu zevnějšku mi bralo dech. A přitom je ona kamarádka velmi pohledná, vysoká, štíhlá a milá dívka. Proč se stal vzhled alfou a omegou při posuzování lidí okolo nás? Kde se vytratily ostatní hodnoty?

   Dnes (po úklidu, když jsme osaměly s chlupáčem) jsem se zabořila do čtení na těchto stránkách. Se zájmem jsem si prohlédla módu pro ženy "s křivkami" a dostala jsem se až k diskuzi. A opět jsem nemohla uvěřit svým očím. Jakási paní či slečna se tam velmi kriticky vyjadřuje o oné dívce na fotkách. Podle jejich názorů by takoví lidé snad ani neměli vycházet na ulici, aby neuráželi její vzácný, štíhlostí posedlý vkus. Chápu, že jsou lidé, pro které je štíhlá postava prioritou, ale přijde mi jako dost "silné kafe" se zmiňovat právě o té dívčině jako o obézní. Ono totiž úplně jinak vyzní, napsat o někom, že je obézní a nebo napsat: "podle mého názoru...". Na názor má každý právo, ale nemusí ho podávat tak, jako by byl jedinou a možnou pravdou. To už jsme úplně zapomněli, že existuje i vnitřní krása, že o povaze a charakteru lidí nerozhoduje jejich zevnějšek? To už opravdu neumíme ocenit nic jiného než vnější pozlátko?

   Těmito řádky vůbec nechci naznačit, že neexistují krásné štíhlé ženy s výbornou povahou a naopak zlé a bezcitné ošklivky, jenom to, abychom třeba nezapomínali na jedno staré přísloví: "Z pěkné misky se nenajíš, když je prázdná".

   Doufám, že jsem vás svým nevánočním rozjímáním příliš neotrávila a užijte si pohodovou atmosféru u třetí svíčky na adventním věnci.