A máme tady poslední adventní neděli, zapálíme poslední svíčku na adventním věnci...

   U spousty z vás tomu předcházel srazík v Praze, kde bylo veselo (jak jsem se dočetla) a moc jsem vám to přála.

   "Z 24 do 6, z 6 do 96...", minimální množství růžové tekutiny smývá průhledný film, ve kterém se to hemží životem...Před očima mám jen čísla, hlavně nic nesplést, všechno má své místo...stačí malé množstvé nečistoty a pečlivě pěstovaný život přeroste jiný, nechtěný. "2x 750 mikrolitrů, 1x 250 mikrolitrů"...a ruku už pomalu necítím. Všechno ostatní, včetně hrozivě se blížících svátků, je odsunuto do pozadí. Doma odškrtávám ze seznamu, co všechno je ještě potřeba koupit, obstarat a udělat...

   Konečně pátek, myšlenky mě totálně opustily a únava má zelenou. Pod koněm na mě čeká kdosi, s kým projdu Staroměstské náměstí a posléze Kampu. Tam je klid, ze skleněných ozdob stromečku klouzají dešťové kapky a od řeky ledově fouká. "Vždycky jsem si přál vidět noční předvánoční Prahu", tak jsem tady skoro za Ježíška :-). Jenom ta únava kdyby byla menší a ty nohy, kdyby mě v těch podpatkových kozačkách tolik nebolely...

   Doma cesta na večeři, připojil se k nám ještě můj syn, takže mohu v klidu žvýkat, protože k rozpravě o horolezectví asi nemám mnoho co podotknout. Sobota je ve znamení shonu, dokoupit všechno možné, sehnat stromeček, vyžehlit, poklidit, syn vaří a večer konečně všichni zasedneme k opožděné oslavě synových a dceřiných narozenin. Jenom Ryksa žárlí, okázale mě ignoruje a dokonce ani mléko si nevypije. Zřejmě nesnáší vetřelce ve svém teritoriu.

   ... každým dotekem jako by ze mě sbíral bolest a únavu...jedno je mi skoro jasné, těžko bych si zvykala po roce a půl sdílet společné prostory s mužem (syn je vyjímka). Uměla bych vůbec ještě žít v partnerském svazku a nebo mi jen chybí ta bláznivá zamilovanost, při které by mi tohle připadalo úplně samozřejmé? Naštěstí to nemusím řešit... Dnes na nádraží pomůžu vybrat knížku pro jeho dceru (tak ráda bych si popovídala s holčinou, kterou něco takového baví), ale tohle je utopie. "Vyber si nějakou knížku pod stromeček", navrhuje. Jasně, to je jako vzít alkoholika do vinného sklepa, čokoholika do čokoládovny a mě do knihkupectví :-). Ví, co čtu a snaží se mi pomoct. Nejraději bych si odnesla půl LUXORU, ale nakonec sahám po knize (nedávno pranýřované spisovatelky). Po té její poslední.  ("Skoro, jako by to bylo vnuknutí", říkám si, když objevím na netu hlavní a tolik smutnou událost dnešního dne.) Ještě pusu a ... jeho čeká cesta tam, kam patří a mě dokončování cukroví a osamělý zbytek téhle neděle. (Děti slaví své narozeniny tentokrát s babičkou, svým otcem a macechou).

   Všem klid, pohodu a krásné prožití posledních předvánočních dní.