Ilustrační foto

Charismatického Juraje Kukuru, muže podmanivého hlasu a ještě podmanivějších očí, obdivuji už...no řekněme mnoho let. S velkou radostí jsem proto zamířila na představení Koza alebo Kto je to Sylvia.

Hra, kterou vystřihli čtyři protagonisté v čele s již zmíněným Jurkom a Emilkou Vášáryovou, neměla chybu. i když část publika její další sledování po první polovině vzdala. Příběh úspěšného a bohatého newyorského architekta, který je nucen se při oslavě svých padesátých narozenin přiznat manželce a synovi k milostnému vztahu s kozou Sylvií, není zrovna běžným tématem.

Výbušná reakce Milky Vášáryové, která manželovo přiznání zakončila záplavou skleněných střepů z talířů a sklenic, kterými bombardovala jeviště. Mezi nimi se po zbytek představení pohyboval bosý Juraj s ladností divoké kočky. Celou dobu jsem trnula, kdy si nějaký vetkne do nohy...Nestalo se tak, stejně jako si milující manželka nevytrhala své nádherné vlasy, které jí po celé představení poskytovaly fantastický nástroj k vyjádření vlastních pocitů.

Dokážu pochopit milostné vzplanutí muže, který má všechno, k bytosti, jež patří jen jemu. Nic na tom nemění fakt, že je z jiného světa. Ze světa, k němuž máme vztahy zažité ve zcela jiné rovině, než je ta milostná.

Kto je Sylvia není hra o sodomii, ale o věcech, které se mohou stát jednomu každému z nás. V podstatě totiž nevadí, koho milujeme, co děláme...ale fakt, aby se o tom nedozvěděli ostatní. Tak vyzněl i závěr téhle kontroverzní, půvabné a k zamyšlení nutící hry - "Dělej si co chceš, dokud to lidé neví."

Všem hercům tímto skládám hlubokou poklonu za překrásný zážitek a zamyšlení. A paní Vášáryovou bych ráda poprosila, zda by mi někdy neumožnila alternaci. S Jurajem Kukurou bych na tom jevišti stanula moc ráda. I když bych se musela popasovat s kozou.