Chtěla bych se podívat do San Francisca.
Chtěla bych natočit film.
Ale vrať se na zem, želvo.

Máma taky chce. Chce si udělat vejšku. Já ji podporuju, jasně, ale v hloubi duše si říkám, jestli to zvládne. Se čtyřma děckama na krku... No, vlastně se třema, když já už jsem z domu, ale brácha co se týče starostí vydá minimálně za dva. Jako například teď, když jsem mu na rukách objevila jizvy. A pak že já jsem emař.

Aspoň že nevlastní ségru nemusim počítat, ta k nám jezdí jen na víkendy. Každej se vždycky diví "proboha, a to máš tři sourozence?" "No a ještě nevlastní ségru," směju se vždycky. A pak musím vysvětlovat, že to je nevlastního táty dcera z prvního manželství. Nevlastní táta neboli otčím, brr. Vždycky jsem mu říkala Honzo, ale pak vznikaj nedorozumění, protože brácha je taky Honza. Neboli po mojem Koláček, aby byl taky na K. Jsme totiž já, nevl. ségra i prostřední ségra na K, jen nejmladší ségra je na T. No a teda bráška, Koláček. A protože mu tak říkám jenom já a ještě pár lidiček, jsou z toho trapasy. Ale když nad tím tak přemýšlím, tomu jsem nikdy neřekla Honzo. Vždycky, když už jsem ho teda oslovila, protože já většinou neoslovuju, tak to bylo "hej ty / bráško / brácho / Tomíku." A v poslední době samozřejmě "Koláčku." A proč Tomíku? Když jsme byli malí, než se narodila prostřední ségra, hrávali jsme si na Tomíka a Aničku. Dodnes marně přemýšlím, proč jsme si dali zrovna tyhle jména. No prostě, dost lidí má v naší rodině slušnej maglajz.

Nevím ani, co jsem tímhle chtěla říct. Jen mám potřebu se vykecat, protože s guru mýho novýho náboženství bohužel nejsem momentálně v kontaktu a ona na mě stejně všechno tohle ví. Jen prostě... Dát o sobě něco málo vědět, ve smyslu "haló světe, tady jsem." Tak dobrou.