Ilustrační foto

Milý deníčku, tak jsem myslela, že tě dnes nakrmím nějakými veselejšími aspekty mého trosečnického života, jenže nezadařilo se. Totiž, den začal docela dobře. Zjistila jsem, že když si dopřeju luxus osmi hodin spánku, vstává se mi ráno docela dobře, při pohledu do zrcadla nevytáčím mimoděk číslo na vymítače ďábla a pracovní aktivita šplhá pod vlivem ranní kávy do závratných výšin. Do deseti jsem měla ve svém úkolníčku odškrtanou skoro polovinu řádků.Když tu 10:04 SMSka. Od Neználka: Ahoj, něco se stalo s babičkou, volali mi policajti a nechtěli nic říct, tak tam hned jedu...

Ve mě se začalo mísit spousta pocitů - strach o babiččin osud, potěšení, že jsem to já, komu Neználek píše, když mu teče do bot a trochu vztek z téhož důvodu. Odpovídám obratem, že držím palce a ať jede opatrně. Začínám cítit jak mi tuhne čelist a klepou se mi ruce. Člověk nemusí myslet hned na nejhorší, ale většinou ho zrovna to nejhorší napadá. Předstírat sama sobě soustředění na práci vydržím ještě něco přes hodinu, potom píšu znovu: Co se děje? Máš nějaké zprávy? Pár minut si koušu nehty a zapípání. Bum, prásk, přesně to, čeho jsem se obávala. Smrt.

Položím telefon, hlavu dám do dlaní a než se rozmyslím, jestli mám brečet, někdo rozhodne za mě. Díky bohu za soukromí klasické kanceláře. Dá se tohle přežít v open-space? Volá Neználek, já nevím, co říct a dávám přes vzlykot dohromady několik nesmyslně prázdných frází a vět. Uklidňuje mě a docela se mu to daří. Jak to dělá? Chtěla bych mít aspoň kus jeho rozvážnosti a smyslu pro realitu.

Babička (samozřejmě Neználkova,to já si jí jen kousek ukradla pro sebe) měla v podstatě ohromné štěstí. Táhlo jí na devadesátku a do poslední chvíle zůstala s jasnou myslí a byla schopná se postarat o sebe i celý byt. Téměř každý den čtyři patra schodů nahoru a dolů v činžáku bez výtahu. Dnešní ranní schody dolů byly prostě její poslední... Jak o tom tak přemýšlím, dochází mi, že pláču vlastně nad sebou. Ona byla do poslední chvíle šťastná a teď se má buď líp (ta by si sedmé nebe zasloužila na sto procent) a nebo se prostě nemá vůbec. To mně a určitě mnoha dalším lidem se ztratil zase jeden z pilířů starého známého světa dětství a mládí.

S každým úmrtím člověka, který mi byl vzorem či autoritou, cítím čím dál větší odpovědnost za svět, který tu zůstal bez něj. Jako bychom já a moje generace teď měli být ti, kdo budou tvořit pilíře a mantinely někomu jinému. Jenže jak,když sotva dokážu zpříma držet sama sebe? Ach jo, a jsme zase u toho, ale já vím, babi, nelitovat se, neutápět ve snech a docela obyčejně dělat to, co považuju za správný. Provedu.