Ilustrační foto

Milý deníčku, v poslední době jsem byla nakloněná tomu myslet si, že chlapi ztratili smysl své existence, když ženské začly nosit kalhoty. Ale musím se jim omluvit, aspoň jednomu z nich.

Totiž jedu takhle večer do fitcentra a že je to až párset metrů za oficiálním koncem světa, čert vem moji ekologickou stopu, beru si auto. Nicméně před fitkem s kapacitou 100 lidí je sotva 10 parkovacích míst, tedy vesele projíždím sídlištěm a až nejzazší kout malého plácku za posledním barákem je prázdný, hurá. Se svou čtyřkolovou beruškou velikosti dětského kočárku to zvládnu na dvě otočení volantem.

Po hodince posilování a sprše přicházím krásně unavená a rozehřátá k autíčku, odemykám a ejhle, dveřmi, jež se předtím daly otevřít dokořán, se teď sotva protáhnu dovnitř. No nic, mírně znervózním a všimnu si, že se tu vůbec nějak obměnila auta, což bude tím, že naproti je restaurace, tak tu zřejmě parkují hosté...Řadím zpátečku, opatrně couvám, až se téměř opřu o černého superba za mnou. Jednička, vytočím motor a kousek poskočím dopředu, jen tak tak, že zrcátkem neštrnku o stříbrný lexus nalevo a škrrr ... - hele, mají tu vysoké obrubníky! Vše opakuji circa třikrát zatímco ve dveřích hospody se objevuje první divák. Hned za ním další dva.

Nervozitou se mi mlží přední i boční okénko, rozhoduji se proto k radikální akci. Zatočím o něco víc...oops! teď to málem odnesly superbovy dveře. Vyřazuji, snažím se uklidnit a klepání na dveře je přímo vysvobozující. Hezoučký klučina, hádám o dva tři roky mladší než já, povídá: "Slečno, já bych vám to kdyžtak vyparkoval..."

Hodím na něj oslnivý úsměv č. 8, kývnu a s radostí se zbavuju řízení. Koukám, že diváků přibylo, pánové se nejspíš bojí o svá auta. Věda, že nemám co ztratit, věnuji jim omluvné pukrle. Klučina mi zkušeně vyjede na silnici, podrží dveře a na moje zahanbené děkuju jen odpoví: "To se stává, každej sme šikovnej na něco jinýho... Tak šťastnou cestu."

Jen mě napadá, že to možná ani nebyl chlap, ale můj strážný anděl...