Ilustrační foto

Milý deníčku, před pár dny jsem psala o Neználkově babičce a jejím náhlém odchodu. Dělám si život odjakživa složitý a tak jsem se rozhodla, že ač jsme s Neználkem od sebe, kondolence SMSkou Neználkovým rodičům je čirá nevychovanost, vzhledem k tomu, jak blízko jsem měla k nim i babičce a že okolo jejich domu jezdím cestou z práce. Nemám daleko od myšlenek k činům, proto volám Neználkově mamince a domlouváme se hned na odpoledne.

Malá komplikace navíc - za pár minut volá Neználek a po úvodním sondování opatrně povídá: "No, víš, ona zrovna u mě dole bude Hvězdulka (ta druhá). Povídám: "To nevadí, stejně nejdu za Tebou, ale za rodiči, tak si Hvězdulku drž hezky doma, jestli nás nechceš blíže seznamovat."

Řeknu vám, nesnáším kondolence. Jestli by si někdo mohl myslet, že je to s každým prožitým úmrtím lehčí, mě se to zdá spíš naopak. Tady žádná rutina neplatí...Neználkova maminka navíc slaví narozeniny den na to - a člověk asi nemůže říct "upřímnou soustrast a všechno nejlepší k narozeninám". No, párkrát jsem se za plotem nadechla a vydechla, zvoním do prvního patra na Neználkovi, ale stejně koukám dolů do oken, jestli je Neználek u sebe v bytě (a je, fakticky). Proklouznu Neználkově mamince v patách kolem jeho dveří, na řadu přichází botník, věšák a už koktání, hledání těch správných slov - gratulace a kondolence v jednom, no nejraději bych se někam propadla do té chvíle, než uvidím záchytný bod v podobě oblíbeného hrníčku na kafe.

Sedneme si s Neználkovými kolem stolu. Káva a koláč, všechno je jako dřív, kdy jsem to k nim měla jen jedno patro po schodech a v pantoflích...Povídáme probereme všechno možné, důležité i nedůležité, čas letí a šramot na chodbě přinese Neználka samotného. Posadí se k nám, zabručí mi na pozdrav a přidá se do diskuze tak, jako to dělal předchozích sedm let. A oponuje všemu, co se u stolu řekne - tvrdohlavec, vůbec se nezměnil, musí vědět vždycky všechno nejlíp!

Najednou mám pocit, že tam zase patřím, že jako vždycky sejdu dolů, jen se převleču a sednu k PC nebo si stoupnu ke kuchyňské lince...a chytne mě takový zvláštní klidný smutek. Žádné zoufalství jako na začátku (už vím, že nejde dvakrát vstoupit do téže řeky), jen melancholie...

Teprv když mě Neználek doprovází k brance uvědomím si škodolibě, že (chichi) zatímco nahoře se probraly ty důležité věci v rodinné radě, chudák Hvězdulka zatím sama čekala dole. Ale aby sis deníčku nemyslel, že sem taková potvora , bylo mi jí docela líto.