Ilustrační foto

Mé dámy, nezávisle na "hubnoucí redaktorce" Míše jsem si minulý týden rezervovala místo na lekci tolik vychvalované a módní Bikram jógy. Možná s Míšou žijeme v nějakých paralelních vesmírech, ale můj zážitek se její reportáži nepodobá ani za mák.

Vyrážím v sobotu večer s dostatečným časovým předstihem a po chvilce bloudění v uličkách Starého města nacházím tu správnou adresu. Cvičební prostory se nachází ve druhém patře obytného secesního domu a tak si po vstupu do recepce připadám jako na kostýmové párty u nějakého bláznivého zazobaného kamaráda. Úzká chodba je lemována držáky podložek na cvičení, lavicemi a hromadami bot, které musíte při vstupu odložit. Mezi tím se proplétá neuvěřitelné množství lidí (poměr ženy - muži cca 8:2) v podivných kostýmech od baletního dresu po jakousi bederní roušku, jenž dává hubenému angličanovi vzhled skutečného jogínského guru.

Podle instrukcí mířím do šatnosprch, kde jsou k dispozici skříňky velikosti krabice od kozaček, kterých je navíc tak málo, že musím čekat, až některou odcházející dáma uvolní. Připadám si jako bych se měla svlékat v přeplněné tramvaji.Po převlečení odcházím za roh čekat na instruktora. Přichází hubený snědý mládenec od nejž dostávám pokyny. Je milý, jenže má tu smůlu, že vypadá a mluví jako náš třídní bonzák ze základky, až mi naskočí husí kůže (já vím - mám předsudky). Dozvídám se, že nejdůležitější na první hodině je vydržet v teple celých 90 minut a pít až tehdy, když on řekne. V tom okamžiku se mě začíná zmocňovat neuvěřitelná žízeň. Vstoupíme do příjemně vytopeného sálu plného cvičících. Každý má prostor na vypůjčenou podložku a vlastně na nic víc.

Začínáme cvičit a jak si chtě nechtě potřetí vyměním pár kapek potu se skoronahým chlupatým chlápkem vedle, dělá se mi trochu nevolno. Začmuchám a podezřívavě sleduju jeho nohy, ale když začneme polohy v leže, musím se mu omluvit. Původcem té esence tělesnosti není on, nýbrž zapůjčená podložka. Když se na ni při poloze kobry přilepím ramenem, nadávám si, že jsem si místo ručníku nevzala prostěradlo, nebo aspoň pořádně velkou osušku. Po sedmdesáti minutách si připadám jako v nacpaném autobuse, kterému nejdou otevřít okénka, je mi na omdlení, ale jsem zvyklá nedělat rozruch, tak to dalších deset minut nenápadně flákám a instruktorova věta, že nás čekají dvě poslední polohy mi zní jako vysvobození. Při závěrečné savásaně se soustředím hlavně na minimalizaci kontaktu s podložkou a promáčeným ručníkem, ble.

Znova mě čeká šatna přeplněná spolucvičícími v různém stádiu nahoty, pak už jen vydoluju z králičího kotce oblečení a tašku a hurá pryč. Zaplatila jsem si permanentku pro začátečníky, takže bych následujících 10 dní mohla ještě přijít,ale myslím, že ty čtyři stovky obětuju pro zachování svého duševního zdraví. Závěrem bych shrnula, že jestli milujete jógu a nevadí vám cizí nahá těla narušující váš osobní prostor, jděte do toho. Pro mě to není.