Dnes jsem se opět jako šílená vrhla do papírnictví.Miluju vůni papíru,listuji bloky a sešity a v duchu si píšu deníky.Zapomínám,že mám doma stoh různorodých zápisků v sešitcích a vždy skončím tak na desáté straně a pak zběsile trhám a vytrhávám a škrtám a potom se mi už deníček nelíbí, na měsíc si dám pauzu a ono mě to zase popadne.Potřebuji se léčit,je to nemoc.

Za den se naskytne mnoho chvil,které chci zaznamenat. Například dnes,když jsem chtěla jet tramvají se svým 5 měsíčním synem a zjistila,že ač tam stál dav lidí tak mě nikdo neviděl.V čem je problém?Copak je vidět,že jsem noc probděla u postýlky?...Splývám snad s plakátem na kterém je nádherná ženská sedící na kapotě?...jsem neviditelná?

Mám chuť ječet,brečet,vztekat se...já jen slušně žádám své spoluobčany o pomoc s kočárkem do vozu.A je to ohromný problém.Většina se odvrátí či přejde k jiným dveřím.Nakonec mě pomohl pán s rukou v sádře.A já tímto děkuji mému zachránci.Díky jemu jsem nemusela mrznout a čekat na další spoj... a tak milý deníčku,příště si najdu na internetu nízkopodlažní tramvaj a nebudu se cítit hloupě a nepatřičně.Kočár rovná se problém!..