Literární soutěže mě v naprosté většině vyprovokují k sepsání jakéhosi pojednání na dané téma. Pravda, nerada si nechávám určovat hranice o čem a jak psát. Mé psaní je osvobozující akt, který mne zbavuje napětí, splínů i pocitů, které si nechci nechat pro sebe. Ale chtě nechtě beru notebook, ukládám ho na své břicho a vyťukávám písmenka, vedena instinktem a jistým vnitřním zadostiučiněním.

 Všeříkající téma, jakým je ono "Já to nikdy nevzdám", nabízí jednosměrné zaměření na nemoc a boj o přežití. Ale momentálně nejsem v rozpoložení, kdy se mi chce vzpomínat. Nechci se zase hrabat v minulosti a pokusím se ono zadání nasměrovat jinam.

 Ano, nikdy nevzdám víru v lidi, v jejich lepší já. Pokud druhý útočí, může to mít prapůvod úplně někde jinde. Třeba je to jen jeho volání o pomoc. Třeba je ukřivděný, zklamaný, sražený na dno a kope kolem sebe, ne zrovna vhodným způsobem. Neuznávám oplácení stejným.

 Ano, nikdy nevzdám svůj vlastní boj se splínem, který se nevyhne ani těm nejoptimistěji naladěným a ruku na srdce, takové pořádné vyplakání se na rameni, kdy je člověk přehlcen emocemi, není k zahození.

 Ano, nikdy nevzdám šíření dobré nálady, i když pochopím ono pověstné si ťukání na čelo a slova: "Jak můžeš mít pořád dobrou náladu?".

 Ano, nikdy nevzdám rozdávání optimismu a úsměvu. Je to nakažlivé a vnímám odezvu zejména venku. No, řekněte, pohled na rozchechtaného vozíčkáře je určitě příjemnější než na tvář, která uhýbá očima.

 Ano, nikdy nevzdám předávání všech možnách rad a nápadů. Slov a vět, které pomůžou v určitém momentě a v určité situaci. Ano, můžu se mýlit, můžu mít jiný náhled na věc, ale mlčení ne vždy znamená souhlas a ne vždy je na místě.

 Ano, nikdy se nevzdám vlastní radosti ze života. Nevzdám se probouzejících se rán a přicházejícího šera. Tichých nocí a fantastického snění.

 Mohla bych napsat sáhodlouhé pojednání, ale proč?

 Ta krátká výstižná věta "Já to nikdy nevzdám", v případě kladné odpovědi, hovoří za vše.

Já to prostě nikdy jen tak nevzdám.