První vzpomínka na rozsvícený stromek, malý gramofon značky Supraphon a černou gramofonovou desku. Dětské ruce neuměle položily to černé na kotouč, maminka zvedla rameno jehly a trhla s ní trošičku do prava. Kotouč se roztočil a zazněl božský hlas. Píseň "Pouťový triky" od Karla Gotta mi natrvalo zůstala v paměti a provázela mne celým mým dosavadním životem. Dodnes je mezi ostatními deskami hýčkána jako klenot, i když gramofon už dávno vzal za své. Hudba je neodmyslitelnou součástí mne samé a pravdou je, že mě podržela ve chvílích úzkostlivých i radostných.

 Blížící se Vánoce mne naplňují tou zvláštní nedočkavostí jako v dobách dětských. Pozorně sleduji protější okna, kde se objeví první náznaky ozdob, svitivých blikátek a hvězd. Jen vůně cukroví mne poněkud přivádí k šílenství, asi jako uvázaného psa, který cítí kost za plotem. Ještě, že máme pochutiny, které se nemusí péct. Přála bych vám vidět mou postel po dotvoření posledního "Vosího hnízda".        

 Ale zpátky k atmosféře vánoční.      

 Vzpomínám nejen na svátky, kdy jsem seděla v úžasu nad plyšovým medvídkem či panenkou chodičkou, ale zároveň se mi před očima mihne večer, kdy jsem držela děti za ruce a chodili jsme spolu po ulici. Toužebně a se slzami v očích jsme pozorovali rej za jednotlivými okny.  Počítali jsme rozsvícené stromky. Hřáli jsme si ruce navzájem v kapsách.    

 Velcí vzájemnou láskou a malí bezmocí.    

 Byla jsem příliš hrdá, abych prosila o pomoc a styděla se před vlastním selháním. Pamatuji si studené schodiště, na kterém jsem neudržela svůj pláč. Kdesi hrály koledy a já tiskla k sobě své děti s otázkou v očích: "Maminko, kdy už bude Ježíšek?"      

 Představa, že zrovna letos někdo prožívá to samé, mi rve srdce.      Vánoce nejsou jen o rozsvíceném stromku a dárcích pod ním. Vánoce nejsou o plném stolu a načančaném bytě. Vánoce jsou o teplých dlaních, o polibku na tvář, o objetí, o rodině...      

 Možná se zdá moje psaní poněkud smutné, ale kdeže: Jen by si měl každý z nás připomenout chvíle, kdy se mu zas až tak nedařilo, chvíle, kdy slova ublížila druhým a vzpomeňte si na ty, kteří třeba v těchto dnech úporně hledí do schránek nebo na telefon. Hýčkejte si ty okamžiky, kdy září oči a srdce bije klidně, maximálně sevřené tichou radostí druhých.      

 Já už svůj dárek mám.      

 Každé slovo, každý dotyk opětovaného přátelství, každý list, každé gesto, které neublíží, je mi dárkem nejcennějším. Posílám tolik lásky, kolik jsou druzí schopni přijmout. Děkuji vám a slibuji, když už plakat, tak pouze dojetím.