Celý měsíc se odhodlávám k sepsání svých pocitů, tichých výkřiků, které mi svírají hruď. Nedokážu najít ta správná slova. Přes den se nálada udrží na jakési změřitelné stupnici, ale večery a noci ubíjí svou představivostí. Ležím a naslouchám tichu. Někdy je natolik vlezlé, že sahám po ovladači a milosrdná reklama mi hodí myšlenky jinam, jindy je to ticho konejšivé, přerušované úporným maminčiným kašlem. Její svět se zúžil do počtu nádechů a výdechů, obelstěn chvilkovým uklidňujícím spánkem. Kde je ten človíček, který mne učil kroky s hadičkami, vedoucími z mého zdevastovaného těla?

 Zvláštní, úměrně s maminčinými životními funkcemi slábnu i já.    

 Nastává zjištění, že pokud se bezmoc netýká nás samých, je o mnoho nesnesitelnější.

 Každé ráno se otevřou dveře a maminka se usadí na židli vedle postele. Nedívá se na mne, nemluví. Slyším jen přerývavý dech a vidím strhanou tvář s pootevřenými ústy. Na dotazy neodpovídá, jen sedí, schoulená ve svém boji o přísun vzduchu. Po chvilce se opře třesoucí se rukou o opěradlo židle, pomalu se zvedá a pomaloučku, krátkými kroky odchází. Za celou dobu nezazní jiný hlas než můj. Uslyším puštění kyslíku a kašel. Pak je ticho. Dlouhé, pěti-šestihodinové ticho než se opět otevřou dveře a maminka se sesune na židli vedle mé postele.

   A já uvnitř pláču.    

 Nikdy bych si nepomyslela, že si budu přát maminčin tichý odchod za tatínkem. Ale vím, hmatateně si uvědomuji, že tohle už život není. Maminka se trápí. Nikdy neuměla a nechtěla být na někom závislá. Poslouchá slábnoucí tikot svého srdce, sípavý dech. Neslyší venkovní smích, nevnímá moje utišující slova. Jediné, co mohu udělat je dát jí najevo svou lásku i smíření se s budoucí samotou.    

 Jen nevím, jestli to dokážu...