Ilustrační foto

Naštěstí už je to hodně dávno, víc jak 15 let. Ani bych o tom asi nepsala, ale včerejší ostrá debata co tady vznikla mě inspirovala. Prostě jen chci napsat, že život se vždy naplánovat nedá...

Bylo mi něco přes 18 let. V té době jsem měla spoustu kamarádek,spoustu koníčků - posilovna,kolo, kino atd. a taky jsem se ráda chodila bavit na diskotéky, prostě bezstarostný život. Prožila jsem už pár lásek, ale nebylo to nikdy nic vážného.

Na jedné takové diskotéce jsem si všimla kluka, který ze mě nespustil oči. Trvalo mu to dlouho, než si dodal odvahy, ale nakonec pro mě přišel tancovat. Byl krásný i když trochu nesmělý a já se s ním vznášela v sedmém nebi. Začali jsme spolu chodit, pokaždé mi donesl nějaký dáreček, já se strašně zamilovala. Trávili jsme veškerý volný čas spolu, přestala jsem se stýkat s kamarádkami, přestala jsem chodit do posilovny, přestala jsem jezdit na kole... Všechno mu vadilo, když jsem netrávila čas jen s ním. Neskutečně žárlil. Ze začátku mi to lichotilo, ale když jsem časem zjistila, že se bojím pozdravit kamaráda v jeho přítomnosti, protože mi hned začal dělat scény co s ním mám, začala jsem si říkat, že to není normální. Byli jsme spolu asi tři měsíce a já zjistila, že jsem bez kámošek, všechny je nesnášel a že se mi to nelíbí. Zavolala jsem proto jedné kamarádce, omluvila se jí za svoje chování a poprosila jí, jestli spolu někam nezajdeme, prvně do posilovny a potom třeba posedět na kafe...byla moc ráda, tak jsme se domluvili. Když jsem za ní jela do práce, kde jsem jí měla vyzvednout všimla jsem si že mě můj přítel sleduje, dělala jsem, že ho nevidím a čekala co bude..sledoval mě celou dobu, do posilovny, na kafe, nic špatného jsem nedělala a přitom mi udělal šílenou scénu.

Rozešla jsem se s ním, toto už bylo vážně moc. Po pár dnech přišel s kyticí, moc se mi omlouval, že se choval jak blbec, ať se nezlobím, že mě šíleně miluje a nemůže beze mě být. Odpustila jsem mu, přece jen jsem na něj stále myslela. Ten den jsme se hodně vášnivě milovali, vím, že to byla chyba spoléhat jen na to, že si dá pozor, ale toto řešit nebudu. Jsem si víc než jistá, že ten den jsem otěhotněla a že to udělal schválně aby si mě pojistil. Zjistila jsem to za dva měsíce, během kterých  jsme se neustále rozcházeli a scházeli, protože on se samozřejmě nezměnil. Když jsem mu řekla že jsem těhotná, byl šťastný a hned začal plánovat naši budoucnost. Oba jsme zatím bydleli u rodičů, a nějaká možnost vlastního bytu byla v nedohlednu. Moji rodiče nám nabídli at zatím bydlíme u nich. Hned začali organizovat naší svatbu...moji rodiče pocházejí z vesnice, ale když jsem byla malá odstěhovali se do velkoměsta. Oba jsou z docela velkých rodin, takže svatba to měla být veliká. Jenže co se stalo, zjistila jsem, že přítel během doby kdy mě sledoval-to nebyl jen ten jeden den, nechodil do práce a dostal výpověď. Od té doby se mu asi pracovat už moc nechtělo, nic si nehledal a válel se doma. Když jsem mu něco řekla, vybuchl vzteky. Mě se najednou v té době zhoršilo moje astma. Do té doby jsem neměla žádné velké problémy ale co teď následovalo byla síla. Zůstala jsem doma s rizikovým těhotenstvím, špatně se mi stále dýchalo, musela jsem docela často do nemocnice na kyslík a kapačky...naši mezitím jezdili, na chalupu, kde se peklo cukroví na naší svatbu, která měla být za 14 dní. V té době přišla první facka. Vždy to bylo jen proto, že jsem mu vyčítala ,že si nehledá práci. Když jsem od něj dostala poprvé, chtěla jsem to s ním skončit, ale začal se omlouvat, na kolenou prosit, plakal...zase jsem mu odpustila a taky jsem si říkala, co by tomu řekla ta ohromná rodina, kdybych svatbu zrušila. To by byla ostuda. Takže od té doby, jsem facky a kopance začala snášet. Dělal mi peklo i v nemocnici, kam za mnou přišel a když viděl že na vedlejším pokoji jsou dva mladší muži, začal mi říkat, že se tam s nimi v noci určitě kurvím...vždy udělal scénu a odešel. Já tedy těhotenství jak před svatbou tak po svatbě trávila střídavě v nemocnici na kapačkách na plícním oddělení, kde mi třeba na pokoj dali stařenku, která strašně naříkala a v noci umřela. Pro 19-ti letou těhotnou holku dost děsnej zážitek. Tu noc jsem strávila s hlavou pod polštářem a probrečela ji... a doma, kde mě můj v té době  už manžel mlátil. Když si mamča všimla modřin, jen jsem jí řekla, že se mě teď víc v těhotenství dělají. Styděla jsem se něco jí přiznat. Toto období bylo vážně peklo, třeba v 8 měsíci mě jen tak zkopl z postele a podobně. Vyvrcholilo v době kdy už jsem porodila zdravou krásnou holčičku, sice menší-2,45kg a 45 cm. Přišla jsem z porodnice ale astma se mi nezlepšilo, o malou jsem se nemohla moc starat ani na procházku jsem nemohla jít, neudýchala jsem to a tak manžel řekl, že ani práci hledat nebude, že mi s malou bude pomáhat. Však oni nás naši nějak uživí. Jeden den se mamča vrátila nečekaně z práce domů dřív a přistihla ho jak mě mlátí a trhá na mě oblečení. Hned ho vyrazla a mě se děsně ulevilo že už je to venku, vše jsem jí povykládala, celou dobu plakala, proč jsem to nechala zajít tak daleko, že svatba se dala zrušit, svět by se nezbořil.Vzala si na mě paragraf a zůstala doma abych se z toho stavu dostala. Nikdo si s mým zdravotním stavem nevěděl rady ani na plícním ani má alergoložka. Mamča zrovna viděla v televizi reportáž o astmatu a mluvila tam nějaká lékařka z našeho města. Hned volala do televize, tam jí dali kontakt a díky této doktorce jsem byla během měsíce zase v pořádku. Řekla mě, že astma je hodně psychického původu a s tím co jsem si prožila, že se nediví, že jsem skončila takto...

S mým manželem to vzalo rychlý spád, párkrát ještě přišel, prosil, omlouval se ale už jsem byla neoblomná tak začal i vyhrožovat, že se malé nevzdá, že jí určitě soud přiřkne jemu atd..nešteřil ani urážkami, jak to strašně vypadám, že jsem chudinka a že bych měla být ráda, že mě ještě chce, protože jinýho chlapa si už najít ani nemůžu. Prý ta krásná holka co poznal je pryč. Jasně, že v té době, jsem neměla čas se o sebe starat, takže měl asi pravdu. Každopádně, už jsem z něj byla vyléčená a říkala jsem si, že to nejdražší co mám mě v životě už potkalo, protože svoji dcerku jsem zbožňovala nadevše a at jdou všichni chlapi do háje. Jen chci napsat, že jsem nikdy nelitovala, že jsem ho poznala, protože dcerka byl a je můj největší poklad...

Po určité době ho to přestalo bavit, naposledy jsme se viděli u soudu při rozvodovém řízení a pak už nikdy. Ani výživné neplatil, to jsem musela zažádat soudně takže mu dali  exekuci. Tak jak se oháněl slovy, že bez nás nemůže žít, tak najednou mu to šlo a moc dobře.Nikdy se o malou nezajímal, nikdy jí nechěl vidět, ale já jsem byla vlastně  strašně ráda .Až teď po 15-ti letech, kdy jsem si zažádala o zvýšení výživného se může přetrhnout a chce se s dcerou sejít. Pro ni je to ale  cizí člověk, nemá vůbec zájem.

A aby měl můj příběh šťastný konec, musím ještě napsat, že když byl dcerce rok a půl poznala jsem nynějšího manžela. Po pár měsících jsme spolu začali žít, dcerka mu začala říkat tati...když bylo dceři 7 let, začala jsem toužit po druhém dítěti, do té doby mě tado představa děsila, při vzpomínce na první těhotenství. Tak jsme se začali snažit až se mi podařilo otěhotnět. Druhé těhotenství bylo zdravotně naprosto v pořádku a ted mám dvě krásné, hodné dcery...15 a 7 let a hodného manžela. Takže závěrem...co tě nezabije to tě určitě posílí...

Součastného manžela si vážím a i když má svoje chyby, jako vlastně každý z nás, zkušenost z prvního manželství mě naučila neřešit malichernosti...