Kdysi dávno jsem pracovala pro jednu firmu, která pořádala jednou za čas tzv. " nepovinná " firemní školení. "nepovinná" znamenalo, že když se člověk školení nezúčastnil, byly mu obvykle strženy peníze ze mzdy, případně dána neomluvená absence. Takže když k nám tehdy dorazila zvěst, že bude další firemní školení, nijak jsme nad tím nejásali, neboť toto se navíc konalo na druhém konci republiky, což znamenalo buď pořádně dlouhou cestu autem, nebo ztrávit celý den ve vlaku. S mými kolegyněmi jsme si vybraly nejdříve variantu druhou. Pravda, trochu nám vadilo, když nám kousek za Prahou přišel průvodčí říci, že lokomotiva, která nás až sem dotáhla je už příliš unavená, než aby nás dovezla až k cíli. Pak se omluvil a s vysvětlením, že musí jít hledat novou odpočatou lokomotivu, zmizel v útrobách naší vlakové soupravy. Odpočatou lokomotivu vezli asi taky až z druhého konce republiky, protože na tom malém vlakovém nádražíčku jsme stáli několik hodin. Takže když jsme konečně pozdě večer dorazily s děvčaty do cíle, řekly jsme si, že vlakem zpátky už určitě nepojedeme. Školení nakonec nebylo tak špatné, večery u vínka nám to bohatě vynahrazovaly. A protože školení, i když trvalo několik dní, se pomalu chýlilo ke konci, nabídl nám náš kolega, že nás odveze zpátky svým autem. Nadšeně jsme souhlasily, protože jen z pouhé myšlenky na další podobnou cestu vlakem nám opravdu nebylo nejlépe. Těsně před koncem školení, v pátek ráno, se dostal náš pojízdný kolega do automobilové zácpy, kdy to řidič, který stál za ním, zřejmě nervově nevydržel, a asi aby našeho kolegu popohnal, pořádně do něj zezadu najel, což mělo za následek to, že náš kolega Martin najel do kamionu, který stál před ním. Takže měl zdemolovaný nejen zadek, ale i předek auta. Když jsme tu spoušť s kolegyněmy viděly, otráveně jsme už přemýšlely, že si půjdeme sehnat odpoledne lístky na vlak, když v tom nás Martin začal ujišťovat, že když dojel sem, dojede z místa A do místa B jako nic ....tato vzdálenost činila kolem 500 km. Vlakem se nám nechtělo, tak jsme si řekly, že nás autíčko snad nezradí a nějak dojedem, ovšem co nás doopravdy čeká, to jsme si nedokázaly představit snad ani v těch nejdivočejších snech. Nejdřív jsem nechápala, proč Martin tak tvrdošíjně trval na tom, abych si sedla k němu na místo spolujezdce. Později mi pošeptal, tak aby to naše kolegyně neslyšely, že se mu vpředu bude hodit někdo, kdo má pevné nervy a proříznutou pusu. Ani tehdy jsem to nepochopila, ale jak jsem později pochopila, Martinovy požadavky jsem splňovala dokonale. Cesta probíhala celkem v poklidu, když tedy nepočítám, že jsme museli občas zastavit, protože se nám začal vařit motor, což ale přestalo, když jsme auto nechali na chvíli odpočinout. Občas jsme též museli zastavit a všechni si sednout na předek auta, neboť ranní náraz do kamionu způsobil, že předek auta byl notně křivý, a protože chvílemi foukal dost silný vítr, občas se sám od sebe otevřel. Vrchol přišel až v pražském hustém provozu, trefili jsme se zrovna do páteční dopravní špičky, kdy mi Martin přímo v Letenském tunelu zašeptal do ucha - stahni si okýnko a pros - nechápala jsem proč. Vzápětí mi sdělil, že nám přestaly fungovat brzdy a že jestli nás řidiči nebudou pouštět před sebe a my mezi nimi nebudeme moci kličkovat, dopadne to pro všechny hodně špatně. A já prosila, křičela, vzpílala a dělala všechno možné i nemožné pro náš hladký průjezd Metropolí. Zbytek našeho osazenstva vzadu byl poněkud slabších povah, ale i ony pochopily, že se něco děje. Martin se je snažil uklidňovat, že se neděje vůbec nic, ale vůbec je to neuspokojilo. Pak si jedna z nich všimla, že brzdový pedál Martinovi notně prokluzuje, tudíž,že brzdy opravdu nefungují, což samozřejmě nezapomněla sdělit všem ostatním. Po této zprávě jedna z našich kolegyň lehce omdlela - spravila to trocha vody z pet lahve a už byla jako rybička - a druhá se pozvracela. Martin se to snažil odlehčit slovy, že to nevadí, že si potahy nechá vyčistit, ale že je přeci jen škoda, že nestihla stáhnout okénko a udělat to venku. Zbytek cesty už probíhal celkem v poklidu, brzdy se přeci jen, trochu vzpamatovaly a začaly makat. Vrcholem byl průjezd naším městem na nádraží, kde vede cesta romským ghettem. Romové se kolem našeho pomalu jedoucího automobilu začali nebezpečně shlukovat, ale ne proto, že by nám chtěli ublížit, ale proto, že si s velkým zájmem prohlíželi naše vozidlo. Korunu tomu všemu nasadil Martin, když řekl, že romové mají asi nějakou schůzi, nebo jdou po práci na pivo, když jich je tu tolik. Vzápětí jsem mu já odpověděla, že romové přeci nepracují a on se rozchechtal natolik, že to málem napálil do pouliční lampy.No, řeknu vám, že když jsem vystupovala z Martinova auta, pořádně jsem si oddechla. A nejvíce nás dostal Martin, když řekl, že to všechno co se nám po cestě stalo bylo jen takovým oživením dlouhé nudné cesty, že to vlastně bylo fajn a že už se těší na další školení