Ilustrační foto

Potkala jsem ho náhodou....a pak, že náhody neexistují....nebo to byl osud? Byl pátek 13. a mně ukradli peněženku i s doklady. Netrvalo dlouho a přijela policejní hlídka. Bylo jich víc, ale jeden mezi nimi tak nějak vyčníval. Ne, že by byl tak extrémně vysoký, ale asi už mě tehdy zaujal. Ten den jsme se kvůli té krádeži viděli ještě několikrát a já si všimla, že je tenhle polda zábavný a má hezký úsměv. Večer jsem líčila své kamarádce, co se mi stalo, jak jsem byla naštvaná a jak mě tenhle superpolda uklidnil. Má kamarádka se mě s klidem zeptala, jak prý vypadal. Odpověděla jsem, že se mi ani moc nelíbil, ale byl na mě hodný a má hezký úsměv. Kamarádka to okomentovala, že právě teď se tvářím jako všichni zamilovaní idioti a i když se mi tenhle polda podle mého mínění nelíbí, ať počkám pár dní, co se bude dít, že si to pak povíme. A že se tedy dít začalo....Zdálo se mi o něm každou noc, vůbec jsem nemohla spát, ani jíst ani nic jiného. A pak najednou někdo zazvonil. Zrovna jsem lítala po našem bytě a neměla na sobě skoro nic. šla jsem tedy otevřít, protože jsem si myslela, že je to listonoš, aby tedy neodešel. Když jsem otevřela dveře, nevěřila jsem svým očím. Za dveřmi stál "můj" polda - teď už jsem si přiznala, že se mi opravdu líbí a že to nebude jen tím, že je tak hodný - někdo nám totiž v našem domě rozbil dveře a my bydlíme v přízemí, tak mě přišel vyslechnout, jestli prý jsem něco podezřelého neslyšela. Tento policejní výslech se odehrával ve velmi zajímavém duchu. Okamžitě jsem si uvědomila, že před ním a jeho kolegou stojím téměř nahá a přibouchla jsem jim dveře a zaječela. "Můj" policista se mnou mluvil přes dveře asi tím způsobem, že prý kvůli nim se oblékat nemusím, protože to co viděli se jim více než líbí, tak proč to ničit oblečením. Já se mezitím oblékala, česala i malovala a strašně nadávala, že mám jen dvě ruce, a jak mám stihnout být za tak krátkou dobu tak nejkrásnější. Když jsem byla oblečená, začala jsem vyslýchat já mého oblíbence a snažila se ho přimět, aby mi řekl, jak se jmenuje. Mučila jsem ho snad půl hodiny, ale jméno jsem se nedozvěděla. Zato on mě provokoval, že on tedy rozhodně ví, jak se já jmenuju, kde bydlím, kolik mi je a vůbec, že ví úplně všechno. Druhý policista pochopil, že tento výslech nemá s policejním vyšetřováním nic společného a raději odešel. My dva jsme si ještě chvíli povídali, než odešel a když se pak vytratil, já stála na naší chodbě jako opařená a řekla si, že tohle je teda děsnej průšvih,protože já vůbec nevím, jak se tenhle polda jmenuje, nevím o něm nic, ale vím, že ho miluju.Od toho dne se rozběhlo mé soukromé policejní pátrání na plné obrátky. V našem městě máme docela dost policistů a někteří z nich jsou mými dobrými kamarády. Ale ani jeden z nich podle popisu nebyl schopný určit, kdo je můj princ v uniformě a ani podle záznamů z počitače nebylo možné rozpoznat, který to je. A tak jsem začala pátrat i já sama. Jenže, jako by se propadl do země. Trvalo to dny, týdny a pak už i měsíce a já začala být zoufalá, kde je, kam se propadl a že snad mezitím od policie odešel, když ho já nemůžu najít. A pak těsně před Vánoci jsem ho potkala. Nejdřív jsme měli oba ve stejnou dobu velký hlad a sešli se v jednom obchodě, pak asi za hodinu jsem šla platit složenky do banky a on převážel kufr s penězi....a pak to přišlo. Byla jsem svědkem policejní akce v přímém přenosu. "Můj" polda vyskočil z jedoucího policejního auta a začal spolu se svým kolegou honit místní feťáckou elitu. Koukala jsem na něj s otevřenou pusou, jak je úžasný, jak se s nimi pere a že je nakonec všechny pochytal. Stála jsem na té ulici jako přimrazená a řekla si, že ho prostě chci, i kdyby měl snad přijít konec světa. A pak to přišlo. Málem jsme o sebe zakopli v nákupním centru a já na něj zas zírala a nebyla schopná jediného slova. Docela mě potěšilo, že on na tom byl stejně. A pak přeci jen, dívaje se na mého králíčka, se mě zeptal, jestli ho mám k obědu, nebo na hraní. Ohradila jsem se, že je to má nejlepší zvířecí přítelkyně a zeptala jsem se ho, jestli neberou k policii králíky, že už má policejní šátek a že je tak chytrá, že strčí do kapsy lecjakého psa. Můj princ se rozesmál a slušelo mu to tak, že se mi skoro snad na chvíli zastavilo srdce. Pak nás vyrušil jeho kolega z práce a já byla naštvaná, že mi ho odvedl pryč. Ale řekla jsem si, že když už jsme spolu mluvili, že mu to prostě musím nějak říct. Když vycházel z obchodního centra, řekla jsem mu, že s ním musím mluvit a řekla jsem mu, že se stal děsnej průšvih, a ať si na to radši sedne, nebo to s ním sekne. Šli jsme k jeho autu, sedl si na své místo a já mu začala vyprávět, jaký je děsný průšvih, když se někdo někomu líbí, a když se ani neví, jak se ten někdo jmenuje, kde bydlí a neví o něm vůbec nic, jen to, že nosí policejní uniformu, která mu tedy zatraceně sluší. A že úplně největší průšvih je, že ten polda v tý super uniformě je on a ta, která ho hledá jsem já. V tu chvíli vypadal tak krásně, že to neumím ani slovy vyjádřit. A usmíval se tak nádherně, že na to nikdy nezapomenu. Říká se, že první pusa je vždycky nejkrásnější....tahle byla určitě a já byla tak šťastná, že jsem se skoro rozbrečela....

Od toho odpoledne u obchodního centra už je to téměř rok a já ho miluju pořád a každý den víc a víc. Nikdy bych neřekla, že je vůbec možné se do někoho tak zamilovat a jsem šťastná, že se mi to stalo a že jsem nikdy nepřestala doufat, že i když ho nemůžu najít, že ho nakonec najdu...... P.s. jmenuje se Pepa :))))