Všichni ji občas potřebujeme a všichni to musíme čas od času absolvovat. Cestu do práce městskou hromadnou dopravou. Mně osobně je to někdy dost nepříjemné, neboť i v našem malém městě - 18 tis. obyvatel - se hodně rozmnožili kapsáři a především bezdomovci, kteří kolikrát zamoří celý autobus, že člověk jde pak raději pěšky. Jednou jsem byla svědkem  toho, jak v Plzni přijela narvaná tramvaj a lidé do ní z jedné strany nastupovali a jak byla přecpaná, tak z durhé strany zase vystupovali. To ale není nic proti tomu, když jsem v jednom nejmenovaném městě absolvovala vražednou jízdu místní městskou dopravou. Tehdy jsem tam bydlela krátce a bylo mi divné, proč nikdo z mých kolegů z práce nechce používat místní MHD. Jeden kolega mi odvětil, že jestli chci mít natržené ucho, roztrhané oblečení, bouli na čele a podupané palce na nohou, ať si autobusem klidně jedu, ale on že bude chodit raději vždycky pěšky. Bylo mi to divné a řekla jsem si, že jednou to určitě vyzkouším. A to tedy byla jízda. Jedno letní odpoledne jsme si udělaly s kamarádkami vinný dýchánek. Já to měla domů daleko a byla jsem trochu společensky unavená, tak jsem si řekla, že tedy pojedu domů autobusem. To bylo velmi špatné rozhodnutí, neboť jak jsem zjistila, jízdní řády jsou v tomto městě pouhou formalitou, protože autobusové linky se jimi neřídí. Když už asi hodinu žádný autobus nepřijel, nejen, že mi došlo, že bych už byla dávno doma, ale taky se podstatně zvětšil počet potencionálních cestujících. A atmosféra, ta by se dala krájet. Když konečně přijel autobus, byl tak nacpaný, že nebylo dovnitř vůbec vidět. Jen na skle byly vidět rozpláclé obličeje cestujících. Jakmile autobus zastavil, začal se dovnitř nekontrolovatelně hrnout dav lidí, jeden pán vykřikoval, že co si neurve sám, to nemá - zřejmě tím myslel nějaké normální místo v tomto dopravním prostředku - Jakmile se začal dovnitř valit houf nově příchozích cestujících, část z těch starších z autobusu buď nucené vystoupila, nebo vypadla, protože se tam už všichni nevešli. Já získala celkem dobré místo uprostřed autobusu. Že nebylo kde se držet mi až tak nevadilo, protože upadnout nebylo kam a že jsem stála na jedné noze mi také až tak nevadilo. Říkala jsem si, že ten kousek to vydržím. Po chvíli jízdy se jeden starší pán obořil na mladšího,že už sedí dost dlouho a že on by si chtěl taky sednout, neboť je starý a unavený. Mladší mu řekl, že by si rád stoupl a uvolnil mu místo, ale že je kolem tak málo místa, že nemůže vstát. To stará důchodnkyně s hůlkou byla podstatně úspěšnější. Tak dlouho strkala hůlkou do mladíka, který měl tu drzost si sednout, že raději vstal, aby si mohla sednout. Vzápětí byl ale davem smeten a spadl na zem. V tu chvíli autobus prudce krouhnul zatáčku a polovina lidí z autobusu včetně mě byla ihned na zemi a snažili se všichni zvednout. Jenže přišla další zatáčka a znovu se všichni váleli po podlaze. Autobus zastavil a nějaký důchodce si liboval, že je tu hned dost místa, když se jezdí podle předpisů. A pak, šlapaje po cestujících ne zemi, v klidu vystoupil. Když se autobus rozjel a já se chtěla už asi potřetí zvednout, jakýsi pán mi přišlápl ruku s tím, že si musí vyměnit nohu, protože na téhle jedné stojí už hezky dlouho a už do ní chytil mravence.Modlila jsem se, aby už přišla nejbližší zastávka u mého domova, jenže vystoupit nebylo vůbec jednoduché. Přesto se mi to povedlo. A když jsem byla šťastně venku, řekla jsem si, že v tomto městě budu chodit už vždycky raději pěšky... :))