Ilustrační foto

V poslední době hodně přemýšlím nad tím, proč s mým přítelem prostě nemůžeme mít normální intimní chvilky, ale vždycky se musí něco stát. V pondělí to byl můj vrčící pes pod postelí a dneska.....to snad ani nechtějte vědět :))

Vstala jsem o něco dřív, protože je pátek a já jdu normálně do práce, ale chtěla jsem také vidět svého přítele, neboť už jsem ho dva dny přes smsky napínala, že mám pro něj hned dvě překvapení, která se mu budou líbit - to první spočívalo v mém dokonalé opáleném těle ze solária - z čehož bývá naprosto mimo - a z nového spodního prádla, které jsem koupila sice ve slevě, ale je opravdu krásné. Včera večer mi dokonce říkal, že musí jít dřív spát, aby se už těch překvapení dočkal, ale že asi stejně neusne, jak moc už se na ta překvapení a na mě těší.

Ráno jsme si vyjeli do zasněžené přírody, bylo 5 stupňů pod nulou, takže zimní idyla byla dokonalá. Byli jsme úplně sami na opuštěném parkovišti za městem a byli šťastní jako blechy, že nám konečně vyšlo, abychom mohli být spolu. Překvapení, která jsem mu připravila sklidila velký úspěch, za který mě patřičně vášnivě pomiloval, až se s námi houpalo celé auto - Opel Zaphira - není žádný malý brouček, ale já mu říkám láskyplně - malý tank - před nedávnem jsme během jednoho týdne 3 x zapadli, z toho jednou opět v opuštěné přírodě, takže já běžela asi kilometr k prvnímu domu, aby mi půjčili lopatu, protože mě už prostě nebavilo hrabat sníh z pod kol rukama, a když jsem se celá uřícená vracela s lopatou, ani auto, ani můj drahý tam nebyli. Měla jsem pěkný vztek a skoro jsem se rozbrečela. Jenže on hledal mě a já hledala jeho, takže jsme se dohonili skoro až za hodinu, neboť mezitím na té samotě zapadla další dvě auta a můj drahý jim pomáhal ven. Jindy jsme zase zapadli v lese u krmelce. Říká se, že zvířata, když mají hlad, ztrácejí svou plachost. Skoro mi připadalo že srnky a jeden jelen, které u krmelce zrovna obědvali, brali naše vyhrabávání auta jako příjemnou kulturní vložku, protože líně přežvykovali a celou dobu nás sledovali. Jelen u toho ještě občas zatroubil a hýkl....asi nám chtěl trochu pomoct. Neutekli ani když jsme auto konečně vyhrabali a nastarotovali, škoda, že nám taky nezamávali... Ovšem dneska to byl teda vrchol. Jak mě tak můj drahý vášnivě pomiloval a jak jsme si tak povídali, že se máme rádi, zapomněli jsme na čas a že já musím do práce. Přeci jen ještě zbývalo 10 minut, tak jsme se rychle oblékli, abycho to stihla do práce, ale když můj přítel otočil klíčkem v zapalování...a nic, otočil znovu, p ak ještě a ještě a znovu a znovu....a pak suše konstatoval, že nám chcípla baterka. To bylo přesně tolik hodin, v kolik jsem měla být v práci. Takže jsem se rozběhla po silnici, kde nebylo jediné auto a utíkala z kopce dolů a přemýšlela, jestli mi to bude trvat míň než 20 minut, než dorazím do práce. Sem tam sice nějaké auto projelo, ale spíš se všichni lekli, co dělám na tak opuštěném místě, takže raději jeli dál. Zastavil mi až jeden starší pán. Když se mě zeptal, co tam dělám a já mu všechno popravdě vysypala a taky to, že musím do práce, smál se tak, že se skoro rozbrečel. Do práce jsem přišla jen o 10 minut později a nikdo na nic nepříšel....pomalu už si na ten adrenalin na našich schůzkách začínám zvykat... :))