Míša je už starší pejsek naší sousedky. Nikdo přesně neví, kolik jí je let a když se na to zavede řeč, nedokážeme se dohodnout, ale zhruba před čtrnácti lety si ji její panička vzala z útulku. Je křížencem několika ras a nejde snad ani říct, jaké z nich se podobá. Jednou můj táta řekl, že je tak ošklivá, až je krásná a já tedy souhlasím. V zimní černé kombinézce je to pořád sexy psice, i když už je to zasloužilá seniorka. S okolními pejsky si moc nerozumí, přeci jen, je to starší dáma, tak na ně občas štěkně, aby sjezdnala pořádek. S naší pudlí holkou si ale rozumí, vždycky se přátelsky očichávají. Zhruba dvakrát ročně jezdí její panička do Ameriky za dcerou. Už mockát mě napadlo, proč jí nevezme s sebou. Letenky pro zvířata přeci nemohou být tak drahé, pár hodin cesty letadlem v nákladovém prostoru by Mišule přežila a u její dcery Dáši by se měla jako prase v žitě. Bydlí totiž na samotě, na velkém ranči - tam by se mohla pořádně proběhnout. Loni odjela sousedka Květa těsně před Vánoci a říkala, že se vrátí přibližně za dva měsíce. Hlídání a venčení svěřila svému bývalému manželovi - což, jak se ukázalo nebyl nejlepší nápad - a svému bratru, který bydlí nedaleko. S Edou - bývalým manželem - si to rozdělili následovně. Bratr sousedky jí bude venčit ráno a večer a Eda odpoledne. Míša totiž zůstala v sousedčině bytě s tím, že už je stará a cizí prostředí by jí mohlo způsobit opětovný infarkt jako posledně. Ten se jí stal skoro osudným. Vzala bych ji k nám, aby si s naší psicí hrály, ale mamka byla proti, že prý hodně pelichá. Bylo mi jí líto, protože vždy, když je její panička pryč, Míša je strašně smutná, kolikrát nechce jít ani ven, nebo onemocní, protože se jí stýská po paničce. Minulou sobotu jsem šla večer z práce, beru psa, že se jdeme vyvenčit a když jsem otevřela dveře z domu, seděla tam Míša a třásla se zimou - je to krátkosrstý pejsek a bylo sedm pod nulou. Všechny tři jsme se strašně lekly a Míša trochu zaútočila na naši Dorču, která si to nenechala líbit. Obě jsem je trochu profackovala, aby se uklidnili, Míšu pustila do domu a šla se projít s Dorčou, jestli někde neuvidím Edu, nebo Jeronýma - bratra naší sousedky. Neviděla jsem nikoho, i když jsem s naší Dorčou kroužila kolem domu více jak čtvrt hodiny. Vzala jsem mobil a zavolala své nejlepší kamarádce - je totiž dcerou bratra naší sousedky - byla tak vykulená, že tátovi hned zavolala a ten přišel k nám do domu. Míša zatím poslušně seděla u výtahu a nechala se ode mě chlácholit, jaký je hezký, hodný a chytrý pejsek, že se neztratila, ať byla kdekoli. Bratr sousedky byl tak překvapený, že vůbec nevěděl, co má říct, jen mi poděkoval a Míšu odvedl domů do 4. patra - škoda, že sama neumí jezdit výtahem a otevřít si :)). Za dva dny jsem se dozvěděla, že Edovi utekla a když jsem jí já našla, on ji už 3 hodiny hledal v parku - dost daleko od našeho domu - a tak se oba, Eda i Jeroným zaradovali, že Míša, i když je tak stará, není úplně mimo, když sama trefila domů a neztratila se. O této historce však před naší sousedkou, až se vrátí domů, pomlčíme, aby z toho nedostala taky infarkt :))