Ilustrační foto

Moje matka říká, že přinutit mě ležet několik dní v posteli, když je mi špatně, je nadlidský úkol, že by mě vždycky musela seřezat do krve a přivázat k posteli. To, že tuto nechuť k marodění mám po ní, už raději nezmiňuje. Se zánětem močových cest se obvykle marodí 3 týdny až 2 měsíce. Mou matku překvapila tato choroba nejprve horečkou 41 stupňů. Tehdy se mě zeptala, jestli si myslím, že s tímto může jít do práce. Řekla jsem jí, že určitě může, jestli chce tedy nakazit celou školu, všechny děti a kolegy, aby se škola nakonec zavřela. Tehdy tuším k doktorovi šla, ale zánět močového měchyře, podle ní, měla vyléčeny za 3 dny, kdo měla horečku už jen 38 stupňů a do práce opravdu šla.

Já se nemocem opravdu vyhýbám jako čert kříži. Dopuju se vitamíny a různými připravky na podporu imunity. Actimel ma u mě v lednici taky své stálé místo. Nemoci většinou přecházím, což, jak říká má matka, pocítím ve stáří, protože mi budou selhávat postupně všechny orgány - to bych teda chtěla vidět - protože to by už má matka - v současné době věku 60-ti let - už nebyla mezi živými, protože by musela mít své orgány v těle totálně zdevastované.

Někdy jsou ale holt všechny vitamíny i Actimel krátké. Jedno ráno jsem se probudila a cítila, že nejsem ve své kůži. Nějak podivně se se mnou všechno houpalo a byla mi strašná zima. Divila jsem se, protože ještě večer, když jsem šla spát, mi vůbec nic nebylo. Šla jsem normálně do práce, ale mé potíže neustávaly, spíše se stupňovaly. Poslední, co si pamatuji, byl můj šéf, stojící ve dveřích a já, místo abych mu šla naproti, jsem omdlela a spadla na zem jako hruška. Pak jsem ještě cítila pod paží příšerně studené teploměr a tušila, že ležím svému šéfovi v klině a je mi tak zle, že asi umřu. Osobně mě odvezl do nemocnice, kde mi změřili horečku 41,2 stupně, což jak potvrdili už je skoro ohrožení lidského život, neboť při teplotě 42 člověk už většinou umírá. Byla to sice jen obyčejná chřipka, ale tuto horečku jsem měla asi 5 dní. Kolikrát jsem se probudila a měla na sobě jiné pyžamu a vůbec nevěděla, že mě někdo převlékl, natož to, že jsem do sebe nasoukala polívku. Jediným milým překvapením byla smska od mého bývalého, který mě pár dní před tím opustil s tím, že bychom měli poznávat oba nové lidi. Když už mi bylo líp, přinesl mi pomeranče a moc hezky se o mě staral...škoda, že mu to tehdy nevydrželo moc dlouho. Ale já jsem si vzala z toho velké poučení - vitamíny a přípravky na podporu imunity se láduji dvakrát tolik, a kdyby to šlo, koupím si domů celý vagon Actimelu. A asi to funguje, protože tato příhoda se odehrála před šesti lety a já od té doby nemocná nebyla....tak, všem přeji hodně zdraví :))