Nedávno jsme se s mou kamarádkou bavily na téma, jak by bylo fajn, kdyby každý člověk nosil někde na sobě cedulku, kde by bylo napsáno, co je zač a že by se tak předešlo mnoha omylům, nedorozuměním a trápením s láskou. Obě jsme z toho byly nadšené a s námi každá další žena, se kterou jsme o tom mluvili. Můj milenec měl na toto zcela opačný názor, že tím bychom se prý všichni připravili o ten vzrušující adrenalin ze seznamování.Já tedy nevím, jak vy, ale já při seznamování žádný adrenalin necítím. Jo, kdyby řekl nervozita a stres, tak to určitě, ale pokud se mi dotyčný objekt třeba hodně nelíbí, nebo to není láska na první pohled, zažívám stres pokaždé. Jak jsem tady včera psala, byla jsem rozmrzelá z Valentýna - svátku zamilovaných - že ani jeden z "mých" chlapů se moc nevytáhl, dala jsem si na net seznamovací inzerát a rozhodla se to trochu oťukat. Řeknu vám, že tak příšerný seznamovací večer jako ten včerejší jsem ještě nikdy nezažila a že vůbec tak děsně rande s klukem jsem neabsolvovala nikdy v životě a vážně uvažuju o smazání inzerátu. Podle fotky vypadal hezky, prý je rozvedený, děti žádné nemá. Na mou fotku neřekl nic, ale já si z toho nic nedělala.Lidé o mě říkají, že jsem hezká, mám hubenou postavu, světlé vlasy a prý hezký úsměv. Tak jsem si řekla, že přinejhorším to bude jen jeden večer a víc nic. Bylo mi divné, že si na mě dotyčný hned udělal čas, já ho moc neměla, ale na schůzku jsem kývla. První moje zklamání přišlo hned, jak jsme se uviděli. Byl to sice ten člověk z fotky, ale tato byla zřejm nejméně 10 let stará. Díval se na mě člověk se zamračeným obličejem. Zamračený je ještě slabé slovo, ale momentálně si nemohu vzpomenout na vhodné synonymum, které by vystihovalo jeho výraz. Další zklamání přišlo, když jsem si ho prohlédla od shora dolů. Já přišla vyfešákovaná v kozačkách, kabátě a černých kalhotech a on v teplákách péřové bundě a kulichu - když jsem odcházela, na venkovním teploměru byla 0, napadlo mě, že toto oblečení je trochu přehnané, protože venku bylo docela teplo, ale nahlas jsem neřekla nic. Zeptal se mě, co chci dělat, že jemu je to jedno - to mi přišlo taky divné, ale zase jsem nahlas neřekla nic. Když už podstoupím s někým schůzku, snažím se, aby se ten večer povedl a i když toho člověka neznám, nikdy bych neřekla, že je mi to jedno.Taky bych čekala, že se mi dotyčný představí, ale toho jsem se nedočkala za celý večer, oslovoval mě mou přezdívkou z internetu a vůbec ho nenapadlo, že by mi mohl sdělit své jméno. Když jsem vybrala hospodu, do které bychom mohli zajít, souhlasil, že prý tak také chodí, ale jakmile jsme byli uvnitř, bylo všechno špatně. A nejšpatnější jsem byla asi já. Koukal totiž všude kolem, kde co lítá, jen na mě se ani nepodíval, odpovídal doslova na půl huby a bylo vidět, že je hodně znuděný. Pak mi řekl, že židle, na kterých sedíme, jsou špatné, že to kafe, co nám přinesli, je hrozné a že lidé u okolních stolů jsou hluční. Zeptala jsem se ho, proč tedy souhlasil, abychom sem šli, jen mávl rukou. Celý večer se odvíjel v podobném duchu. Asi stokrát mě napadlo prostě odejít, protože nic tak strašného jsem ještě vážně nezažila. Ať jsem se ho zeptala na cokoli, na všechno měl opačný názor než já. Nejhorší na tom ale bylo, že jsem měla pocit, že to dělal schválně. Hospoda, ve které jsme byli byla ještě nedávno zvláštní tím, že tam bylo dovoleno psát na zdi, cokoli, kdykoli a v jakémkoli stavu. Věřte nebo ne, vypadalo to docela hezky, protože vše bylo napsáno lihovou fixou jedné barvy. Jen tak jsem prohodila, že mi vadí, že se změnil majitel, který nechal zdi vymalovat a teď jsou čisté a lihová fixa, která byla ukrytá pod barem zmizela. Na to mi řekl, že jemu se líbí, že zdi nejsou pomalované. Řekla jsem, že mám ráda zimu, on mi řekl, že nesnáší zimu. Už jsem byla uvnitř opravdu hodně naštvaná, ale pořád jsem na sobě nenechala nic znát. Jen jsem si pro sebe říkala, že se dotyčný nesmí divit, že každý večer sedí doma u televize a nevede žádný společenský život, když se chová jako idiot - to mi sám předtím řekl, že prý chodit do hospody ho nebaví, tak je každý večer doma. Zeptala jsem se ho, proč je tady tedy se mnou, zas jen mávl rukou. Pro sebe jsem si říkala, že mě docela zajímá, jestli za mě zaplatí - podle jeho slov - to hnusné kafe - nebo si zaplatí jen svoje. A pak to přišlo....kupodivu za mě dal celých 30 kč. Vyšli jsme z hospody, jen každý jiným směrem. Strašně se divil, proč s nim nechci jít k autu. To už mi bylo jasné, proč vlastně přijel, nechtěl mě, ani mě poznat, chtěl jen sex. Mohl se přetrhnout, abych s ním nastoupila do auta, že prý nám zatopí a budeme se mít fajn - volně přeloženo - chci sex. To už jsem nevydržela a vyškubla se mu z náruče. Opět se tomu strašně divil a nasadil tázavý pohled raněné laně. Na rovinu jsem mu řekla, že je vidět, proč sem přijel a jak strašně ho se mnou celý večer nebavil a nudil a že kdybych to věděla, šla jsem se domů raději koukat na zprávy, protože by byly jistě zajímavější, než tenhle strašný večer. Koukal na mě s vyvalenýma očima - zřejmě si myslel, jaké to bylo skvělé - já ale na nic nečekala, vydala se opačným směrem k domovu a pro jistotu z kabelky vytáhla slzný plyn. Naštěstí za mnou nešel a já si gratulovala, že jsem mu nedala své telefonní číslo, svůj e-mail a že je nakonec dobře, že jsem mu neřekla ani své jméno a kde bydlím. Když jsem přišla domů, chytila jsem ještě zprávy na ČT24 a řeknu vám, každé slovo bylo zajímavější než tenhle strašný večer s tímhle člověkem. Když  zprávy skončily, zapla jsem notebook, přihlásila se na seznamce, kde jsem si dala svůj seznamovací inzerát a dotyčného okamžitě zablokovala. Když jsem pak v noci usínala a na mobilu mi píply smsky od mých dvou chlapů s přáním hezkých snů, byla jsem štěstím bez sebe, že je mám. Možná je vážně pravda, že člověk by neměl chtít víc, než má a s tím co má si vystačit - já už se tím budu řídit