Ilustrační foto

Tento příběh se stal zhruba před šesti lety. Nedávno jsme se s mým bývalým přítelem potkali na sjezdovce, kde se tato příhoda udála, oba jsme si na ni ve stejný moment vzpomněli a oba jsme brečeli smíchy.

Tehdy mě učil Zdeněk jezdit na snowboardu. Skoro jsme se nezanli, ale sympatie byly vzájemné, tak jsme na sjezdovce trávili celé dny. Podél jedné sjezdovky se táhne lanovka, ne otevřená, sedačková, ale uzavřená, kabinková. Kabínky jsou pro 4 lidi, víc by se jich tam stejně nevešlo. Tato lanovka nám slouží už přes 20 let, takže občas trochu zlobí a nechce makat. Nám to se Zdendou nevadilo, nám ne...

Tehdy byla pořádná zima, myslím tak -20. Na sjezdovce bylo málo lidí a my se těšili, že budeme mít kabinku pro sebe. Náš vztah byl ve fázi sbližování, takže cesta lanovkou je pro toto ideální. Najednou se otevřely dveře a sedla si k nám docela sympatick paní. Ještě než dosedla vedle mě, řekla zhruba toto  - Dobrý den, jmenuji se Daniela a trpím silnou klaustrofobií. Ještě než stačil Zdeněk otevřít pusu, lanovka se rozjela. Kdybychom tušili, jaké dobrodrůžo nás s Danielou čeká, snad bychom za jízdy raději vystoupili. Zhruba v polovině, samozřejmě na nejvyšším bodě lanové dráhy, se lanovka zastavila. Daniela nám mezitím ještě stačila říct, že její dítě je tak klaustrofobik, ale že sedí v kabince za námi a že až uslyšíme velký řev, je to určitě její syn. Jakmile lanovka zastavila, Daniela se začala třást po celém těle, nervozně přejížděla očima ze zařízení kabinky na Zdenka a na mě a pořád opakovala, proč to nejede, proč stojíme. Zdeněk se jí snažil uklidnit, že je to určitě jen malá drobná závada a že za chvíli pojedeme dál, ale to Danielu vůbec neuklidnilo, spíš naopak. Co čert nechtěl, ten den foukal docela silný vítr, takže netrvalo dlouho a kabinka se s námi začala houpat ve vzduchu. Zdeněk Danielu uklidňoval jak jen mohl, ale nebylo to nic platné. S prvními mírnými poryby větru se z kabinky za námi začal ozývat nepředstavitelný řev - Danielin potomek - jenže jak ho Daniela slyšela, okamžitě se k němu přidala. Zdeněk se jí zeptal, proč leze do lanovky, když má klaustrofobii, že by si jí nerad vzal na svědomí. Daniela neodpověděla a dožadovala se hasičů, aby nás přijeli sundat. Zdeněk odmítl volat hasiče, snažil se paní namluvit, že nemá signál, ale jen tak mu to nezbaštila. Když definitivně pochopila, že hasiči nepřijedou, začala řvát ještě intenzivněji. Zdeněk mi pošeptal, že kdyby se daly otvírat okna v lanovce, že by snad skočil dolů, že kdyby spadl do sněhu, nic se mu nestane. Další nepříjemnost přišla, když nám Daniela oznámila, že asi brzy začne zvracet. Naštěstí se to nestalo, protože lanovka se dala do pohybu. Když jsme dorazili nahoru, do cílové stanice, Daniela si lehla na zem a líbala sníh okolo sebe, že prý tuto šílenou jízdu přežila. Pak začala objímat svého vzlýkajícího potomka a společně odjeli na lyžích dolů. Zdeněk si sedl do sněhu, trochu si ho nabral do dlaní a přiložil na čelo, prý si musí dát studený obklad, neboť ho z řevu paní Daniely dost rozbolela hlava. Tehdy jsem se rozesmála na celé kolo a obklad mu ochotně držela na čele. Od té doby jsme paní Danielu v našem sjezdovkovém areálu neviděli - no, ještě že tak... :))