Ilustrační foto

Pracovat jako novinářka a reportérka - to je jedno z mých vysněných povolání, takže když jsem v inzerci na pracovní místa viděla volné místo na redaktora do novin ve městě asi 30 km vzdáleném od našeho, neváhala jsem ani chvíli a poslala jim mail, že do toho jdu. Kdybych tušila, do jakého šílenství se ženu, nevím, jestli bych tam šla, ale teď se musím hrozně smát tomu, čeho jsem se včera zúčastnila...

Původně nás mělo být 10, lidí přišlo 8. Následoval diktát s tím, že správný novinář musí zvládat pravopis co nejlépe. Ještě než nám ho začali diktovat, vybavila se mi vzpomínka na film Marečku, podejte mi pero alias - Sveřepí šakali zavyle vyli na bílý měsíc...a pak se z úst šéfredaktorky vydavatelství ozvalo...Sveřepí šakali...vduchu jsem se hrozně smála a psala. Trochu jsem sledovala své konkurenty, kteří seděli kolem mě. Jedna si tam žbrblala pro sebe, jestli tam má dát "tvrdý" nebo "měkký" a že tam teda nakonec "něco práskne" a ono to "nějak dopadne". Diktát byl vážně masakr a i když o sobě vím, že pravopis zvládám perfektně, vůbec jsem si nebyla jistá, jestli ho budu mít správně.

Další pohroma přišla vzápětí.Řekli nám, že máme jít ven do ulic, sehnat si jakoukoli ověřenou informaci a udělat z toho článek formátu A4, a to všechno zhruba za hodinu a půl. V tomto městě jsem byla podruhé v životě a neměla jsem nejmenší tušení, co budu dělat. Ještě než jsme se všichni rozprchli, jedna účastnice pohovoru odešla definitivně s tím, že na tohle prostě nemá. Pokrčila jsem rameny a vydala se do boje. Nejdřív mě napadlo jít za kamarádem, který v tomto městě šéfuje jedné velké sámošce, ale napadlo mě, že by to nebyl moc dobrý článek, neboť řetězce typu Albert, Tesco a Billa mu hodně šlapou na krk. Řekla jsem si, že budu psát o mém oblíbeném tématu - zvířatech - jenže v tomto městě jsou asi notně pozadu, neboť všechny zverimexy měly dvouhodinovou polední pauzu, stejně jako většina ostatních obchodů. Vzhledem k tomu, že se v tomto městě vůbec nevyznám, začínala jsem být zoufalá...Až když jsem na jednom domě zahlédla obří reklamu na značku s.a.m.73 věděla jsem, že mám vyhráno. Vpálila jsem do tohoto obchodu jako šipka, bleskurychle vysvětlila prodavačce, co musím udělat, vyzpovídala jsem jí, všechno si zapsala a letěla zpět do redakce, abych ze získaných informací udělala článek,který bude mít nejen hlavu, ale i patu. Celkem se mi to povedlo, pravda, trochu mě naštval jiný zdejší stálý redaktor, který dost radil jedné uchazečce o toto zaměstnání. Zbývající pohovor s šéfredaktorkou vydavatelství byl už brnkačka. Hrozně mě totiž z toho běhání po neznámém městě rozbolely nohy, a tak jsem si ráda sedla na celkem příjemný pokec.

Nedělám si iluze, že bych byla vybrána a místo dostala, i když, jak jsem slyšela, další dvě účastnice pohovoru se do redakce už vůbec nevrátily - asi toho na ně bylo moc - že by se na mě usmálo štěstí???