Předchozí editorial jsem psala o prvním víkendu letošního léta z filmového festivalu v Karlových Varech. Teď za sebou máme poslední prázdninový víkend a já jsem vyrazila na jiný, tentokrát hudební festival Rock for Churchill. Léto jsem tak uzavřela stylovou festivalovou smyčkou.

Původně jsem chtěla psát o stěhování, které mi už dva týdny znepříjemňuje život, ale nakonec jsem rozhodla podělit s Vámi o zážitek, který mluví jasně: Neštvi svoje auto, vrátí ti to.

Naše Brusinka je necelé dva roky stará červená fabie. Je vcelku poslušná, páníčka poslouchá úplně na slovo a u mě tedy už také protestuje jen výjimečně. Jak říkám, je to spolehlivá holka.

V posledních dvou týdnech jsme ji ale na její vkus asi dost přetěžovali. Uznávám, že práce neměla rozhodně málo. Ono odvézt – byť postupně – holčičí domácnost plnou kabelek, knih a bot už prostě dá jednomu autu docela zabrat. Obzvlášť, když u toho musí pořád kromě páníčka a paničky musí vozit kočku a psa.

Tenhle víkend Brusinka zaprostestovala, že už toho má prostě dost. Jako každý správný festival, i sobotní část Rock for Churchill propršela. Když jsme někdy kolem třetí hodiny dorazili do areálu, byla půda rozmoklá, ale nijak extrémně. Jenže pršet přestalo o další skoro tři hodiny později a dovedete si představit, co to udělá s půdou.

Aby zvířata nezůstala sama celou noc doma, počítali jsme s přítelem už předem s tím, že nebudu pít, abych kolem půl druhé ráno vyrazila na asi hodinu a půl dlouho cestou domů. Jenže naše drahá brusinka si v rozmoklé zemině usmyslela, že nikam nejde, a zahrabala se až po přední masku do bláta. Na důkaz protestu mi ještě ohodila novou bundu blátem.

Až o další skoro hodinu později jsme našli partu statečných mužů a ženy, kteří si srdnatě vymáchali kolena v blátě, protože to podkluzovalo tím nejzáludnějším možným způsobem, aby nakonec Brusinku přesvědčili, že i ve tři ráno se dá cestovat a ať už se nenechá déle přesvědčovat. Brusinka se nad námi nakonec smilovala, z bláta po zhruba 15 minutovém dohadování 8 lidí versus ona vyjela a já se mohla vydat na cestu naštěstí už jen po silnicích.

Když jsem v 5 ráno parkovala na dvoře našeho domu, byla chuděra stále ještě celá od bláta, ale ve chvílích, kdy tohle čtete, už za sebou má myčku a je zase krásnou slečnou, která spokojeně vrčí svým tříválcem a nevzteká se, kam že jsme ji to zase, pražskou slečnu, vytáhli do polních podmínek.

P. S.: Nevěřili byste, co všechno se dá dělat ve čtvrt na pět ráno v lesích nad Berounem. Právě tou dobou tam totiž hned u silnice rostou obrovské bedly, které čekají jen a jen na vás!

Vaše Jana Ch.