V autech jsem se nikdy nevyznala. Nechápu, jak někdo rozezná všechny ty typy a značky, ale na druhé straně to obdivuji. A zvláště u žen. Můj mozek na to prostě nemá. Můj manžel mě sice neustále zásobuje zprávami a novinkami o autech, která by se mu líbila, která by byla pro mne vhodná, která stojí přes milion, která nyní zlevnila, ale popravdě si z toho nic nepamatuji. A to mi prý na silnici ukazuje jedno auto několikrát po sobě. O autech totiž dokáže hovořit hodiny a hodiny…

Řekla jsem si nedávno, že bych se alespoň naučila rozeznávat typy karoserií, jako je sedan, kombík, hatchback a podobně. Manžel mě z toho dokonce na silnici zkoušel, ale po měsíci už jsem v tom měla opět hokej. A nedej bože, když jsem doma zmínila, že si kamarádka třeba pořídila nový vůz nebo jsem se s někým vezla v parádním autě. První manželova otázka vždy zněla: A jaké auto má? Myslíte, že jsem si to pamatovala? Vzdala jsem to. Jeho diskuse přenechávám pánské společnosti.

Můj vrchol je, že si pamatuji typ svého auta a že si na silnici jako řidička věřím. I když mi trvalo dost dlouho, než jsem si byla za volantem jistá. Dokonce první rok po absolvování autoškoly mě při řízení pravidelně bolela hlava. Bylo to z té nervozity a napětí, které jsem prožívala v každodenním provozu po Praze. Naštěstí už je to skoro deset let za mnou. Dnes dokonce řídím bez problémů s podpatky, nebojím se zaparkovat podélně a občas za volantem nadávám na ostatní řidiče, jak jezdí nemožně. Bohužel, zda jedou v té či oné značce, rozeznám až v momentě, když si přečtu nápis na autě.

A jak to máte s automobily vy?

Zdraví redaktorka Pavla