Tak je to konečně za námi, řekl si možná ledaskdo. Já mezi nimi letos ale po mnoha letech nejsem, naopak jsem se poprvé po 10 letech na Vánoce těšila jako malé dítě a opravdu se to povedlo!

Když mi bylo 15, začala mi celá moje totálně nemožná rodina lézt na nervy už jen tím, že byla. Kdo z vás má doma puberťáka a zažívá si s ním nejen v tomto ohledu podobné peklo, jako kdysi moje mamka se mnou, můžu vás uklidnit: Ono ho to přejde. Vážně!

Už před minulými Vánoci jsem řešila dilema, jestli je budu trávit s rodiči v Jablonci, nebo po třech letech konečně taky s přítelem. Jak jsem velká holka, tak jsem si Vánoce bez mámy a táty prostě nedovedla představit. Už proto, že jsme příchod Adventu „oslavili“ ten rok už druhým pohřbem, jsem je prostě nemohla nechat samotné!

A tak v hlavě mého přítele vznikl šílený nápad: Tak ať všichni přijedou k nám! Výsledek byl takový, že jsme Štědrý den slavili v 9: já s přítelem, moji rodiče a babička, přítelova maminka Hanka, naše kočka a pes a taky mámin pes. Rybičky, mloka a želvu nepočítám, ti se pod nohy nepletou, cukroví nekradou a mašličky z dárků taky necupují. Vánoce jsme nakonec všichni zvládli bez úhony a tak jsme se rozhodli, že si to napřesrok zopakujeme v podobně velkém stylu – už proto, že jsme příchod Adventu tentokrát oslavili v mnohem lepší náladě. Mloka nám sice mezitím sežrala kočka, za to ale máme od podzimu o jednu kočku navíc a na Štěpána přijeli ještě mámin brácha s manželkou a jeho dcerou. Ti naštěstí žádné zvíře nemají.

Kdo by se chtěl děsit chystání jídla pro tolik lidí, toho můžu předem uklidnit, že tyhle Vánoce ve velkém jsou pro mě vlastně míň pracné, než kdybych je dělala jen pro nás dva. Oproti loňsku jsem si vyhádala aspoň jeden úkol: upéct štrúdly. Takže Štědrý den jsem strávila opravdu jen nad těmi štrúdly, pohádkami a zdobením stromečku, se kterým mi vydatně pomáhaly obě kočky (slaměné ozdoby a pár plastových kuliček máme naprosto záměrně, sklo by nepřežilo ani hodinu. A jak se těm příšerám podařilo během těch dvou týdnů několikrát ze stromu ukrást špičku, to je mi záhadou).

Abych se ale vrátila k původní myšlence: Letos se Vánoce opravdu povedly. Strávila jsem je se všemi, koho mám nade všechno ráda, pod ubrus jsem schovala peníze a šupiny, do oken svíčky za všechny, kdo už nemůžou být s námi, a při přípitku jsem jako paní domu opět mohla říct svoje oblíbené: „Tak ať se tu za rok zase všichni ve zdraví sejdeme.“ Těším se na to už teď!

Jana Chmelíková