„Tak už vystřel!“ nabádá mě instruktor na střelnici. V ruce mám pistoli, respektive to malé do ruky, ne to velké, dlouhé. Vím já? Je mi to jedno. Hlavní je nezpanikařit, zklidnit dech, soustředit zrak. Střelím! Vyjde nejen náboj, ale taky rána jak z děla. Ještěže mám na uších sluchátka a na očích průhledné brýle…

Byla jsem na tuhle zkušenost hodně zvědavá (jela jsem kvůli tomu až do Špindlu do hotelu Harmony Club). Přijeli jsme parta. Ne všichni ale zvládnou vzít do ruky zbraň. Ne všichni dokážou zmáčknout špoušť. A už vůbec ne trefit. Cílem je panák nakreslený na papíře, asi tak dvacet metrů vzdálený… Všechno tohle jsem viděla ve filmech, a proto jsem stála o to zjistit, jaká je skutečnost. Urazí mi rána ruku? Udržím vůbec pistoli? A kam rána poletí?

Baví mě ta koncentrace. Absolutní soustředění na jednu věc. Zasáhnout cíl. Přesně. A tak vždycky pevně sevřu zbraň, zadržím dech, zamířím a prásk. Hlaveň se po opuštění střely zvedne o kousek výš. Nesleduji, kam rána letěla. Hned se koncentruji na další. Mám deset pokusů…

Končím! Panák na papíře jede na držáku ke mně. Sedm zásahů, tři mimo. Wow! Konečně se mohu uvolnit a poslat v duchu pozdrav svým oblíbeným filmovým hrdinům s pistolí. Ale že bych s ní teď také chodila spát, to určitě ne!

Rozhodně už ale vím, jaká je pravda. Při přestřelkách :-)

Blanka Kubíčková