Ilustrační foto

Byla jsem mladá maminka úžasného chlapečka.Daleko od babiček,neustále jen se svým dítětem.Bylo mu 9 měsíců,když mě rozbolelo bř***čila jsem v nemocnici se zánětem slepého střeva.A když za mnou manžel přišel na návštěvu -syn si k mé postely došel.A tak jsem přišla o jeho první krůčky.Tenkrát převážila radost nad pokrokem potomka.

Podruhé už bylo všechno jinak.Když měla dcera rok,ležela pořád jako miminko.Byla to moje hadrová panenka.A já ji 4krát denně svlékala a cvičila s ní Vojtu.Mačkala jsem reflexní body na jejím tělíčku.Aby se naučila lézt,aby začala sedět,aby chodila.U tohodle cvičení děti strašně pláčou.Není to bolestí,ale nutíme je dělat něco co nezvládají.Co je vyčerpávající.

Sousedi se začli ptát,pročpak tolik pláče.Manžel utíkal z pokoje,že se na to nemůže dívat.Babičky plakaly a prosily mě ať ji netrápím.Jen ten můj statečný malý princ si jezdil autíčkem pod stolem na kterém jsem cvičila s jeho sestřičkou.

Táhlo jí na 4.Bylo léto.Začala obcházet zdi,zábradlí na balkoně.Odjela jsem s nimi na prázdniny k babičce.Krásné odpoledne jsme trávili v parku.Můj syn mě umluvil,aby jsme šli na minigolf.A já šla.Dceru svěřila babičce.Když jsme se vrátili máma vypustila moji holčičku.A ona ušla 5 kroků.Rozbrečela jsem se.Bohužel převládl pocit naprosté,ale naprosté nespravedlnosti.Trvalo mi to než jsem měla radost.Trvalo to,než to zase zopakovala.A potom,potom už jsem svou holčičku několik let jenom honila.