Ilustrační foto

Včera jsem se dívala na dokument o 14 měsíčním chlapečkovi.Narodil se s

podivnou nemocí,kterou ani lékaři neznají.Jeho hlavička má zvláštní tvar,díky předčasně srostlé lebce.Mozek má málo místa,kosti vrůstají i do dýchacích cest,nemůže zavřít oči,dusí se jídlem.Samozřejmě,že jsem brečela.Strašně.Ale né lítostí nad nemocným dítětem.Při vší té smůle má ohromné štěstí na báječné rodiče a sourozence.Brečela jsem,protože slova té mámy by mohly být mými.O tom jak se člověk strašně snaží a okolí se na vás dívá jako na neschopného rodiče.Protože vaše dítě neumí to co jejich.Rozuměla jsem ji když mluvila o tom,že nezáleží na tom jak moc je člověk silný a plný odhodlání bojovat.Prostě vás to tu a tam sešrotuje,srazí k zemi.A jejího muže bych zasadila do zlata.Samozřejmost se kterou si vybíral dovolenou,aby je doprovodil do nemocnice.Neznám.Ucta kterou ji projevoval a ještě ji uklidňoval,že je v pořádku,že nenastoupí do práce.Že se o všechno postará.Ona ať dělá co dělá,že to dělá dobře.Neznám.

Ale úplně nejvíc mě dostalo,když šel malý na operaci.Máma se sním loučila,než usnul po narkoze.A na chodbě ji objal její muž.Strašně jsem ji záviděla to objetí.To,že na té chodbě nemusela stát sama.

I proto jsem se rozvedla.Proto nedokážu svému bývalému odpustit.Štve mě,že to pořád tak bolí.I když mám syna,který mi plnými hrstmi dává.On je má náruč,která čeká když je nejhůř.Snažím se moc,aby ji nemusel nabízet často.Má přece svůj život.Má studovat,milovat,žít.Já mám objímat a chlácholit.Já mám být ta silná.Jsem přece máma.

Máma která stojí sama ve studené nemocniční chodbě a čeká co bude dál.