Ilustrační foto

Vždycky když piju na balkoně svou ranní kávu tiše závidím ostatním jejich spánek.Zároveň,ale vychutnávám to zvláštní ticho.Pozoruji známé tváře a jejich čtyřnohé miláčky.Zatím co moje dcera snídá a sleduje první pohádky.Zatím co ještě nevyžaduje mou pozornost a nevolá ,,Mamí poď se podívat jak jede auto!!!"Sbírám síly na dlouhý horký den.

A potom už je čas podívat se co vyvádí a začít se jí věnovat.Po ranní půlhodince na počítači vyrážíme ven.Dokud slunce tolik nepálí.Obejdeme pár míst,projdeme pár ztichlých ulic.Obě víme že míříme na dětské hřiště.Nenávidím hřiště.Dcera je miluje.Já miluju dceru.Dnes mě to tolik bolet nebude.Protože pokud to nevíte v létě,ráno a v neděli jsou hřiště prázdná.Kolotoč,skluzavka,houpačka,prolízací domeček,pískoviště.A dokonce se tam objevila i holčička s mámou.Děti do 3 let jsou fajn.Buď se dcery bojí a nepřibližují se.Nebo se nebojí a jdou si s ní hrát.V jejich očích je to jen velká holka.V kombinaci s rozumnou mámou je to stav ideální.Na dceru mluví i někdo jiný než já.A já nemusím chvatně,se slzami,bolavým srdcem zbaběle utíkat.Protože ten blonďatý andílek Nikolka si vedle dcery sedne i na kolotoč.A maminka jí řekne,aby na klouzačku lezla pomaleji,protože se tam před ní drápe ta moje holka.Můžu odejít s dobrým pocitem,že jsem dceři splnila přání.Hřiště a děti.

Cestou domů ještě potkáme pár těch páníčků.Zatím všichni ještě spí.Jen ti co venčí a já s dcerou.Už se známe a zdravíme se.

Čeká nás dlouhý den v zatemnělém bytě.Sluníčko mou dceru zgumovatí a není schopná fungovat.Musím opatrně.Až zase k večeru podnikneme nějakou tu úžasnou prázdninovou výpravu.