Ilustrační foto

Slunce polevilo na své intenzitě.Všechny hry už jsme hrály,udělaly pracovní list z časopisu,povolený čas na počítači vyčerpán.Do batohu jsem dala pití,dceru vybavila čepicí a vyrazily jsme.Vzaly jsme to oklikou a vyhly se tak pořád ještě sálajícímu sídlišti.Podél místní říčky kam pravidelně házíme kamínky a pouštíme listy po vodě.Kolem hasičcké zbrojnice kolem které často projíždíme a tipujeme jestli budou mít auta venku.Stále vedle kolejí po kterých jezdí na naše mašinka.Pan strojvedoucí i průvodčí už nás znají.Občas na nás zatroubí.A vždycky na nás počkají,když jako poslední přestupujeme z právě přijetého rychlíku.Náš cíl byl starý třešňový sad.Cesta byla náročným terénem,prodíraly jsme se vysokou trávou a zdolávaly nerovnosti.Na první třešně už je sice pozdě,ale já přece jen doufala,že něco málo na nás zbyde.Zbylo.Do malé kompotové mističky.Lézt nahoru jsem se neodvážila.Už jsem takhle jednou letěla.Dcera seděla pod stromem a byla nadšením bez sebe.Máma leze na strom.Máma byla taky nadšená.Připadala jsem si rázem mladší o 10 let,že jsem dokázala ten svůj zadek vyhoupnout nahoru.Větev byla jiného názoru.Křupla a křuplo i mé zápěstí.Dodnes nechápu jak jsem došla s dcerou ten šílený kus cesty s tou šílenou bolestí.Až v nemocnici,když mi to doktor rovnal jsem začala histericky plakat a křičet,,Neubližujte mi !!"Nekřičela jsem na něho.Jen to byla v krátkém časovém úseku další bolest a já už víc nedokázala snést.Ještě dlouho jsem sama sebe viděla ležící bezvládně pod stromem a plačící,zmatenou dceru mířící někam do neznáma.

Ale nám stačila i ta malinká mistička.Vždyť třešně k létu patří.